Redakce
Vladimír Bezdíček – Půlstoletí s hokejem
Prakticky celý život zasvětil pardubickému Dynamu. A to i přesto, že relativně brzy slyšel, že už je pro východočeský hokejový klub neperspektivní. Vladimír Bezdíček se ale do českého hockeytownu vrátil ještě jako hráč bez zášti a až na tři roky v Sarajevu a Kolíně v něm působil až do důchodu.
Když se 17. února 1950 narodil v Úštěku u Litoměřic malý Vláďa, nikdo nemohl ani v nejmenším tušit, že právě přišla na svět jedna z největších osobností pardubického hokeje. Vždyť z městečka mezi Litoměřicemi a Českou Lípou je to do Města perníku přes 170 kilometrů.
„Měl jsem dvě starší sestry, takže otec měl asi radost, když po porodu zjistil, že má konečně kluka,“ představuje si své první minuty na světě. A jak vypadaly následující roky? „Bydleli jsme na poště, měli jsme zahradu a my jako děti byli pořád venku. Nejen na zahradě, ale všude možně – v létě jsme třeba skoro nevylezli z vody v místním jezeře… Jezdili jsme na kole, lezli všude možně. Byly to Sudety, takže tam byla spousta rozbořených objektů, které šlo prozkoumávat,“ přidává už své první vzpomínky.
Ve škole podle vlastních slov prospíval, ale nejraději sportoval. Žádný sport přitom vyloženě neupřednostňoval a jako většina tehdejších dětí dělal zrovna to, na co se sešla parta. A samozřejmě rozhodovalo také aktuální roční období.
„Bavily mě všechny sporty. Šlo sice o malé městečko, ale byla tam dobrá škola i tělocvična a sport tam měl své důležité místo. Přes léto jsme hráli fotbal, běhali, dělali atletiku… Byli jsme furt v pohybu. Nebyly počítače a prakticky ani televize, takže na to bylo času dost. Dnes to podle mě zabere dětem až moc času, hrát si s mobily nebo na počítači,“ přemýšlí o rozdílech v dětství u sebe a dnes.
Nejvíce se v té době hrál fotbal a hokej, protože každá obec v okolí měla svůj školní tým. Ten v Úštěku trénoval místní školník, a Vladimír Bezdíček se svými kamarády soupeřili s mužstvy z okolních měst a vesnic. Žádné organizované sportování to ale ještě nebylo. To až po přestěhování.
Kam? Samozřejmě do Pardubic!
„Bydleli jsme v Úštěku s rodiči až do mých 14 let, než jsme se přestěhovali do Pardubic, kde jsem konečně začal hrát pořádně hokej. Do té doby jsem hrál jen na rybníku nebo na hřišti, které se na zimu postříkalo vodou, a jakmile zmrzla, mohli jsme na ní dva měsíce hrát.“
A proč se přestěhovali ze Sudet zrovna do Pardubic? „Otec pocházel z Chocně, maminka od Čáslavi, takže je to táhlo blíže domovu. Já začal chodit v Pardubicích do deváté třídy, a když jsem ji dodělal, tak jsem jezdil čtyři roky do Chrudimi na strojní průmyslovku.“
Hokejová kariéra na sebe přitom v případě Vladimíra Bezdíčka nenechala dlouho čekat. S rodiči se do Pardubic přestěhoval v srpnu a prakticky hned vyrazil na místní zimní stadion zkusit své štěstí.
„Přišel jsem se zeptat, co a jak. Béčko dorostu tehdy trénoval pan Mejzlík, který mi řekl, kdy mám přijít. Tak jsem přišel jenom v teplákách a s bruslemi. Pustil mě na led a vzpomínám si, že jsem měl jenom bruslit. On jezdil za mnou a po chvíli mi řekl, že je to dobré, ať s nimi začnu chodit trénovat. Nevím, co tehdy viděl, ale začal jsem s hokejem a už to jelo,“ usmívá se.
Páté číslo Magazínu Dynamo je v prodeji ve fanshopu v enteria areně, a také v eshopu ZDE! K dostání je navíc také v knihkupectví Ampia a v trafikách v OC Grand a na Hlavním nádraží. Cena jednoho výtisku je 98 korun.