Redakce
Sběratel titulů
S hokejem Lukáš Radil doslova obletěl svět. Ještě předtím stihl být součástí zlaté pardubické party, která se teď s jeho návratem do Dynama obnovuje. Kromě šikovného křídla se vrací centr Tomáš Zohorna, na bývalé spoluhráče se těší taky Robert Kousal a Jan Kolář. „Ve třinácti letech jsem chtěl přitom skončit s hokejem,“ vypráví Radil.
V červenobílém dresu jste v roce 2012 získal extraligový titul. Ale často se o vás mluví i v souvislosti s jiným titulem – inženýrským, který jste dokončil o dva roky později.
Tehdy jsem chtěl mít vedle hokeje nějakou jistotu, to byl pro mě hlavní důvod, proč jít na vysokou školu. Studium mě ale začalo i bavit a zpětně jsem moc rád, že jsem si titul dodělal, protože jsem poznal spoustu nových kamarádů a rozšířil si obzory.
Všiml jste si, že v týmu Pardubic nejste jediným studentem? Titul z pardubické univerzity má i Jan Zdráhal, podobný obor jako vy zase v Praze studuje Adam Musil.
Co čtu takhle rozhovory, tak vidím, že se kluci snaží. Což je dobře, nevidím důvod, proč to nezkusit. Člověk se odreaguje a zase získá více znalostí, což se hodí. Spoléhat se jen na hokej je trochu krátkozraké.
Při rozhodování o oboru jste ale úplně jasno neměl, prý jste se rozhodoval i podle počtu povinných cizích jazyků.
Máte pravdu. Původně jsem chtěl do Olomouce na zeměpis, ale v takovém případě by šel hokej stranou. Proto jsem si vybral pardubickou ekonomku, ale na oboru „management“ byly potřeba dva jazyky a já byl klasicky líný učit se něco navíc. S kamarádem ze střední jsme se tím pádem rozhodli pro „ekonomiku a veřejnou správu“. Ale ve finále jde spíš o užší specializaci, protože na ekonomce je spousta předmětů společných napříč obory.
Nakonec jste třeba takovou ruštinu stejně potřeboval, když jste v pětadvaceti zamířil do Spartaku Moskva.
(smích) Jo, musel jsem se učit… Ruština pro mě zrovna byla lehčí, protože je to slovanský jazyk bližší češtině. Takže mi nedělal takové problémy.
Jak jste se celkově zvládal přizpůsobit životu v zahraničí?
Nejtěžší byly začátky, to tak bývá všude. Když jsem poprvé přijel do Moskvy, byl jsem z toho vykulený, zdržoval jsem se skoro jen na bytě, ani jsem moc nikam nechodil. Navíc jsem člověk, který nemá rád změny. Takže tenkrát to pro mě bylo velké. Ale zpětně si téhle zkušenosti hodně vážím. Po nějakém prvotním rozkoukání začne člověk poznávat kulturu a všechno kolem. Neříkám, že bylo vždycky všechno pozitivní, nicméně už jen to, že člověk zažije a pozná život v cizině, je dost zajímavé.
Cestování po Moskvě ovšem bylo asi složité…
Ze začátku jsem z toho byl vyděšený – je to fakt obrovské město, nejlidnatější v Evropě. Než si zvyknete na to, že Moskva nikdy nespí, že je tam rušno 24 hodin denně a není problém potkat zácpu na silnici o půl dvanácté v noci… Nezbývá vám ale nic jiného než se přizpůsobit, a po chvíli najednou začnete poznávat i výhody toho města, jako jsou restaurace, kulturní i sportovní akce a různé další zážitky. Takže ve výsledku to bylo jedno z nejlepších měst, v jakých jsem žil.
Po třech letech ve studené Moskvě jste se pak stěhoval na horký západ USA. Šokující změna?
Zase něco nového, opět velmi zajímavé místo. Měl jsem štěstí, že jsem dostal nabídku ze San José a mohl si Ameriku vyzkoušet. A že se mi povedlo zahrát si v NHL… Byl to splněný sen. Sešlo se několik dobrých věcí najednou – bydleli jsme v Kalifornii a farmářský tým AHL byl hned kousek vedle. To byla obrovská výhoda, že se člověk nemusel nikam stěhovat, protože někteří hráči z jiných organizací to mají mezi NHL a AHL i čtyři hodiny cesty letadlem a nahoru a dolů je posílají celkem často. Já tolik cestovat nemusel a život v USA byl o to jednodušší. A Kalifornie byla skvělá, je to jedno z nejhezčích míst na světě. A taky nejdražších… (smích)
Celý text naleznete ve 4. čísle Magazínu Dynamo.
Čtvrté číslo magazínu Dynamo seženete v našem oficiálním fanshopu, online ZDE, v knihkupectví Amipa v Přelouči a na novinových stáncích v OC Grand a Hlavním vlakovém nádraží v Pardubicích. Cena jednoho výtisku je 98 korun.