HC DYNAMO PARDUBICE
1973 1987 1989 2005 2010 2012
02.08.2020
Redakce

Petr Dědek by do klubu mohl přinést nový vítr, věří legenda Dynama Jiří Šejba

Jiří Šejba, legenda pardubického Dynama, oslavil v červenci 58. narozeniny. Jeho hráčský i trenérský životopis je skutečně pestrý. Byl důležitý člen kádru v úspěšné éře Tesly Pardubice mezi lety 1986-1989, zahrál si krátce v NHL, pak také ve Finsku nebo v Německu. Jako trenér zažil spoustu úspěchů v Polsku, a trénoval třeba také China Golden Dragon v třetí české nejvyšší soutěži. „Nejlepší ocenění pro trenéra je, když někde zůstane dlouho,“ řekl v rozhovoru pro náš klubový web nový kouč LHK Jestřábi Prostějov.

Jak se zabydlujete v novém angažmá u LHK Jestřábi Prostějov?
Postupně, jsem v Prostějově pár týdnů a všechno je tu takové, jako všude jinde. Ať už se nacházíte doma nebo v zahraničí. Všechno funguje.

V Prostějově jste se ocitl poté, co jste rok působil u China Golden Dragon. Jak tuto svoji předchozí štaci hodnotíte?
V roce 2018 jsem skončil v Osvětimi, kde už jsem toho měl plné zuby. Přeci jen sedm let v Polsku je dlouhá doba. V Osvětimi nechtěli moc poslouchat rady, které by je vytáhly z letargie. Tak jsem si řekl, že si dám volno. Koncem května 2019 mě oslovil Pepa Zajíc, že se domluvili na projektu s čínským svazem a jestli bych pro ně chtěl pracovat. Oslovilo mě to, protože to bylo zase něco nového. Pepa mi ještě řekl, že ty kluky budu muset v uvozovkách vypínat, protože jsou nahecovaní. Na schůzku přijel i předseda čínského svazu, tak jsme si plácli.

Naučil jste se něco čínsky?
Pár slov, není to jednoduché. Komunikovali jsme v angličtině, všechno přes tlumočníky. Kluci z Číny moc anglicky neuměli, možná dva tři z nich. My trenéři jsme každé dva tři dny museli psát reporty pro Čínský hokejový svaz a Olympijský výbor. Díky tomu jsme se hovorově i gramaticky dostali v jazyce na špičku. Anglicky jsem uměl, tak jsem tu znalost oprášil. Teď jsem se dostal opět do českého týmu a občas mi tam nějaká věta nebo slovíčko anglicky ustřelí. (smích) Převážně hokejové, slangové věci.

Zmínil jste sedm let strávených v Polsku. S jakým cílem jste tam jel?
Byl jsem skoro deset let v Pardubicích, pak jsem šel do Boleslavi. V roce 2010 jsem poprvé dostal nabídku z Polska od GKS Tychy a vydržel tam rok. Po něm jsem se vrátil na dva roky jako sportovní ředitel do Pardubic. Život po profesionální kariéře je často takový, že musíte hodně cestovat. Samozřejmě, člověk by nejraději zůstal doma. Po změnách ve vedení Pardubic jsem si ale znovu řekl, že půjdu do světa. A začala nová etapa. V Polsku jsem si vše musel zařídit sám. Výsledky byly vidět. Třeba Tychy, kde jsem byl pět let, se dostaly na úplně jinou úroveň. Hrají Ligu mistrů, což tam nebývalo. Končili třetí, čtvrtí. Posunuli se neskutečně.

Takže na polská angažmá u týmů Tychy a Osvětim vzpomínáte v dobrém…
Nejlepší ocenění pro trenéra je, když někde zůstane dlouho. Značí to, že si váží jeho práce. V tomhle směru mě to naplňovalo. Měl jsem svou vizi, nikdo mi neházel klacky pod nohy a byl jsem spokojen. Po pracovní i finanční stránce. V průběhu let jsme pořád hráli o první místo, vyhráli titul a poháry. Dostali jsme se na úroveň prvních pěti týmů z naší druhé nejvyšší soutěže. To bych řekl, že byl velký pokrok. I díky tomu se dostali Poláci do evropských soutěží. Je škoda, že to národní tým nedokázal využít. Čeští a slovenští trenéři tam přinesli něco, co ti domácí neměli. Škoda, že se nároďák drží tam, kde nemá být. Určitě má na to hrát výš. Abych to shrnul, tak Polsko je pro mě země, kde jsem mohl naplnit svou vizi. Mělo to hlavu a patu a všichni jsme byli spokojení.

Když se nyní přesuneme k vaší hráčské kariéře, tak vy jste patřil k oporám Tesly během její nejúspěšnější éry, kdy získala v letech 1987 a 1989 dva tituly. V čem byla síla tehdejšího týmu?
Mužstvo, se kterým jsme vyhráli dvakrát ligu, se začalo formovat už někdy kolem roku 1982 a 1983. My mladí jsme dostávali důvěru a hráli. Když se zpětně podíváte, tak těch starších hráčů tam nebylo tolik. Většinou kluci, co vyrůstali popořadě. Silný ročník 1956 Slavík, Dinis, Bažant, Levinský, Seidl, po nich naskakovali kluci ročník 1958 Pavel Marek, 1960 Ota Janecký, 1962 já, 1963 Kopecký, z ročníku 1964 velké množství hráčů, 1967 Láďa Lubina. Tým se vytvořil a vygradovalo to tím obdobím 1986 až 1990. Byli jsme silní a všechno podpořil vzadu Hašek. Měli jsme takové sebevědomí, že jsme hráli jen do útoku, protože jsme věděli, že Hašek to chytne. Byl to neskutečný tým a super parta. Říkával jsem, že to klidně mohla trénovat moje babička. (smích) Takoví to byli hráči! Tým si sedl a výsledky musely přijít.

Zmínil jste Dominika Haška. Nedávno byl na stránkách Dynama rozhovor s kustodem Liborem Hovorkou, který říkal, že když se Dominik Hašek v roce 2010 vrátil do Pardubic, tak strhl tým a pomohl trenérům nabudit hráče. Odvedl tak kus práce i za ně. Projevoval se takhle i tenkrát?
V té době se soustředil na sebe. Naskočil někdy v 16, 17 letech a hned chytal. My jsme na něj přenášeli chyby, co jsme dělali na ledě a on je uměl vyřešit. To ho posunulo, byl sebevědomý. On už chtěl, aby na něj klidně jeli dva s tím, že mu gól nedají. Kvalitu pak prokázal i v NHL. Tam získal další zkušenosti, které právě prodal v roce 2010 ve prospěch týmu. Sešla se parta kolem Koukala, Petra Sýkory, Koláře a dalších. I kluci, co vyrůstali pod naším vedením v juniorce - Rákos, Radil, Kousal, Nakládal, Honza Starý. Všechny jsme je měli pod dohledem a myslím si, že zase to byl tým, co byl velmi silný. Když to navíc zezadu takhle podrží brankář, tak vždy je tam šance získat titul.

Stal jste se také jedním z prvních československých hokejistů, kteří šli do NHL legálně po listopadu 1989...
Ano, tenkrát šel i Jágr, Holík, Reichel, Hašek, šlo nás dost. Čím jste mladší, tím je lepší jít. Odcházel jsem, když mi bylo už 28 let. Snažili se mě předělávat, ale já už jsem se hokejově projevoval jiným způsobem. Říkal jsem, ať mi udělají prostor, abych dělal to, kvůli čemu mě vzali. Aby mě nepřevychovávali. Myslím si, že spousta hráčů na to doplatila. Například Procházka a Patera, techničtí hráči. Kdyby nám udělali větší prostor pro naši hru, dali nám lepší spoluhráče a mohli jsme tvořit, ne pouze nastřelovat puky... Vezměte si, že něco děláte do osmadvaceti nebo třicet let a oni pak po vás chtějí něco totálně jiného. Říkám proto, že je lepší brát mladé hráče, než starší, které byste předělávali.

Byl to tenkrát pro vás velký kulturní šok, stěhování do USA? Nemyslím jen z pohledu hokeje.
Ano, určitě. I když jsem byl v národním týmu a díky tomu cestoval. Cizinu jsem znal, uměl jsem anglicky. V zámoří jsem byl dva roky a celý život tam je úplně jinak nastavený. Klub vám sice v něčem pomůže, auto nebo ubytování jsem si ale musel zařídit sám. Všechno v cizí zemi, v cizí řeči. Mně se to ale zamlouvá. Hodí vás do vody a musíte umět plavat. Kdo to nedá, tak bohužel. Vydržel jsem v zámoří dva roky, pak přišlo Finsko, Slovensko a Německo. Cizina se mnou nezamávala. Někdo vydrží rok a je z toho špatný. Mně to nevadilo, ale kdybyste se zeptali mé manželky, tak nejspíš řekne, že jí ano. (smích) Musíte se učit řeč, každý stát má jiná specifika. V roce 1989 nebo 1990 jste odešel za železnou oponu a žil úplně jiný život. Spoustu věcí jsme se museli učit. První změna, co nastala, bylo stěhování z města o 80 tisících obyvatel do několikamilionového. Klasická americká města, všude auta. I hokej byl jiný.

Nejde se nezeptat na pardubickou současnost. Jaké na vás udělaly dojem změny, které v klubu na jaře proběhly?
Řeknu to elegantně, sedm osm let jsem v Pardubicích nebyl, takže to nechci posuzovat. Dám přirovnání, jak zaseli, tak sklidili. Něco tam vždy chybělo, nebylo to udělané tak, jak bych to viděl já. Domů jsem se nehrnul, byl jsem spokojený v zahraničí a nemůžu to posuzovat. Nevím, jaké byly interní vztahy. Vždy za to byl nějakým způsobem odpovědný majitel a vedení týmu. Ti vybírají hráče na sezonu, trenéry. Nechci to hodnotit, nepřísluší mi to, když jsem zde nebyl. Teď by to mohlo být lepší, už jen proto, že by Petr Dědek mohl přinést nový vítr, nový postoj. Byl u hokeje ve Vrchlabí, pracoval pro město a co se týče byznysu, tak ví, co a jak. Jen musí sehnat lidi, kterým bude věřit a kteří budou dělat správné věci.