Pardubice měly štěstí, že přišel Sekera, vzpomíná člen All-Star týmu IIHF Martinec

Vladimíra Martince jsme zastihli na chalupě, kde se připravuje strávit prodloužený víkend. Otázky mířily na jeho zařazení do All-Star týmu české reprezentace dle IIHF, na jeho reprezentační a klubové tituly i na včerejší důležité hlasování na zastupitelstvu města Pardubice. „Hlasoval jsem pro pana Dědka, musel jsem vzít v úvahu, jak nám v uplynulé sezoně pomohl,“ říká někdejší reprezentační hráč a kouč.

Mezinárodní hokejová federace vás zařadila po bok Dominika Haška nebo Jaromíra Jágra do nejlepší lajny, která kdy reprezentovala Českou republiku nebo Československo. Jak jste tuto poctu přijal?

Je to skutečně něco výjimečného, když uvážíme tu obrovskou plejádu skvělých hráčů, kteří oblékali reprezentační dres.

V tom All-Star týmu jste vy a Dominik Hašek za Pardubice, Jaromír Jágr, František Pospíšil a Tomáš Kaberle za Kladno, šestici doplňuje Václav Nedomanský z Hodonína. Svědčí to o tom, že výchova talentů v Pardubicích a na Kladně je výjimečná?

Těžko říct, tehdy se dobří hráči vychovávali všude. Vždycky říkám, že podmínky na Kladně byly složitější. Byli tam horníci, neměli život úplně jednoduchý. O to víc museli na všem pracovat. V Pardubicích jsme zase měli štěstí, že koncem šedesátých let přišel trenér Horymír Sekera. On dokázal ze všech hráčů dostat maximum. Když se mužstvo sehraje a vyhrává, tak se postupně začnou ukazovat mimořádné individuality. Vždyť dorostenci a junioři ze šedesátých let byli páteří mužstva, které v sezoně 1972–1973 získalo titul. Kladno možná mělo více výjimečných hráčů. V Pardubicích jich byla taky spousta, ale asi nebyli tak výrazní. Přeci jen Kladno v sedmdesátých letech sbíralo tituly. Třeba jméno Kaberle nosila trojice výjimečných obránců – otec František a později jeho synové František junior a Tomáš. Eda Novák byl také mimořádný hokejista. Byla to doba, kdy se začalo reprezentaci dařit i v mládežnických kategoriích. To jsme viděli i u nás v Pardubicích, když po roce 2000 vyhráli junioři dvakrát mistra republiky a z toho mužstva se vyprofilovali Petr Koukal s Janem Kolářem a Petrem Průchou, na kterých se později stavělo. Byla to parta kluků, kteří byli soutěživí a stále chtěli jít dopředu. Taková skupina pak strhne celý kolektiv a žene ho za úspěchem.

Ve své knize váš někdejší spoluhráč z reprezentace Miroslav Fryčer vzpomínal, že vaše předzápasová příprava obsahovala dva rohlíky s pařížským salátem a malé pivo. Je to pravda?

To není pravda. Určitě bych si nedal k obědu v den utkání pivo. U oběda si pivo nedávám ani normálně, když už, tak večer po zápase, ale výjimečně.

Když byste tedy popsal své předzápasové rituály, liší se od těch, co dodržují hokejisté v dnešní době?

Sice je jiná doba, ale bylo to téměř identické jako dneska. Manželka mi upekla kuře s bramborem a uvařila polévku. Pak jsem si šel na chvilku lehnout a vyrazil na hokej. Program byl podobný. Po snídani jsme měli asi půlhodinové rozbruslení, oběd, krátký odpočinek a šel jsem třeba na procházku s kočárkem, když byly děti menší. A pak už jen protáhnout a na zápas. Myslím, že se to od současnosti výrazně neliší.

Dosáhl jste obrovských úspěchů v reprezentaci jako hráč i jako trenér. Jsou ty pocity rozdílné?

Důležité je zmínit, že mezi těmi hráčskými a trenérskými úspěchy je rozdíl dvaceti let. Jako hráč jsem vyhrával v sedmdesátých letech, kdy mi bylo okolo dvaceti. Tituly v pozici trenéra přišly okolo roku 2000, když už mi bylo padesát. S věkem je člověk usedlejší a emoce už nedává tolik najevo. Já jsem je tedy nedával moc najevo ani jako hráč. V roce 1967 jsem byl na mistrovství Evropy hráčů do 18 let, které jsme vyhráli. To byl první úspěch. O tom už se dnes tolik nemluví. Na začátku sedmdesátých let jsme začali celkem pravidelně sbírat medaile na mistrovství světa, vyhráli jsme v roce 1972 v Praze, obrovská euforie nastala v letech 1976 a 1977, kdy jsme získali dvě zlaté po sobě. Na mistrovství v Katovicích jsem vyhrál bodování a byl vyhlášen nejlepším hráčem mistrovství světa. A spolu s Bohuslavem Šťastným a Jiřím Novákem jsme tvořili nejlepší formaci mistrovství, hráli jsme třeba dvakrát se Sověty a zvítězili. Dalo by se říci, že tenkrát se ty úspěchy od nás očekávali. Už se nepovažovaly za něco tak výjimečného. Jako trenér jsem byl vždycky u mužstva jako asistent. Můj podíl byl tak menší, než když jsem byl hráčem.

Letos je to 15 let od titulu, ke kterému jste dovedl Pardubice jako hlavní trenér. Co je první vzpomínka, která se vám vybaví, když si na zlatou sezonu 2004 – 2005 vzpomenete?

Nedávno zrovna tento titul připomínali v televizi. Opakovali tu naši cestu přes čtvrtfinále s Kladnem, semifinále s Libercem a finále se Zlínem, který jsme přejeli. Zas tak dlouhá doba to podle mě není. Na podzim 2004 jsem vůbec nepočítal, že bych k mužstvu nastoupil. Mančaft byl výborný, ale asi mu něco malinko scházelo. František Výborný, který tehdy u mužstva ze začátku působil, skončil. Oslovili mě a já si řekl, proč ne. Byl jsem v Pardubicích, ten mančaft jsem znal, věděl jsem, jak trénuje a jak je složený. Tehdy prostě potřebovali nějaký impuls, asi podobný tomu, který přišel letos po Vánocích. Aby se mužstvo nastartovalo a bez problémů fungovalo. Důležité tenkrát bylo, že se nám podařilo vyhrát s odřenýma ušima několik zápasů. Tím získali hráči jistotu a začali hrát to, na co měli. Tenkrát jsme měli kvalitní kádr, to bez diskuze.

Jste zastupitelem Statutárního města Pardubice. Včera se uskutečnilo hlasování o tom, s kým z dvojice zájemců se bude exkluzivně jednat o prodeji akcií HC Dynamo Pardubice. Vy jste při něm podpořil Petra Dědka. Můžete nám sdělit, čím vás právě on zaujal?

Petr Dědek nám v Pardubicích pomohl v těch nejtěžších chvílích, po Vánocích, kdy jsme už pomalu ztráceli naději. On v tu chvíli přišel, pomohl a soutěž se zachránila. Na to musíme brát ohled.