20.10.2022
Redakce

Kluk z ulice

Ve dvaceti letech už má za sebou přes 100 zápasů v extralize. Bojovník Michal Hrádek je ale především obyčejným klukem, kterého od mala bavilo lítat venku s hokejkou, míčem nebo tenisákem. Nejdůležitější jsou pro něj kamarádi a zábava, dokonce i svoji přítelkyni poznal právě díky hokeji. „Hradys“ je prostě upřímný dobrák, který má pořád úsměv od ucha k uchu.

Vzpomínáte si na svoje začátky na ledě?

Pamatuju si, že jsme se s taťkou chodili koukat na extraligu. Tam mě to chytlo, že bych si to chtěl zkusit… Tak jsem šel do Pardubic na kurz bruslení, ale měl jsem jen staré brusle a helmu na kolo, hokejku mi dokonce půjčoval trenér. Začalo mě to ale bavit a do hokeje jsem se zamiloval.

Zkoušel jste i jiné sporty?

Hrál jsem florbal, který jsem měl jako koníček, abych se hýbal a sportoval. Kolektivní sporty mě vždycky bavily nejvíc. Pak jsem si ale musel vybrat – víc mě to táhlo k hokeji, a tak jsem moc rád, že jsem u něj zůstal.

Kde si ještě kromě zimního stadionu užíval dětství malý Michal Hrádek?

Chvíli jsem hrál i fotbal, protože hřiště máme vlastně hned vedle domu – ze zahrady otevřu branku a jsem na trávníku. Mám hrozně rád, když můžu být v týmu, kde je dobrý kolektiv a sranda. Teď už mě teda baví i sporty jako badminton nebo tenis, zajímám se o ně a snažím se v nich zlepšovat. Jako malý jsem ale byl typické dítě ulice, doma jsem se zbytečně nezdržoval. Furt jsem někde něco hrál.

Vaše vyprávění zní skoro jako reklama na sporty.

Mám rád celé to prostředí. Na hokeji jsem si našel spoustu nových kamarádů, které mám doteď. Potkal jsem spoustu dobrých lidí, užil si hodně zábavy, naučil se nové věci… Jsem za to celkově moc vděčný, s kamarády se bavíme do dneška a navzájem si pomáháme. To je na sportu úplně to nejlepší.

Měl jste od mala sen, že byste se chtěl hokejem živit?

Ani když jsem byl dítě, ani v pozdějším věku mě to ani moc nenapadlo. Kluků, kteří se chtějí dostat do áčka, je hodně a ne každému to vyjde. Je za tím velká dřina, úsilí a odříkání. V dětství to ale byla hlavně zábava, teď taky, ale je to profesionálnější. Jako kluk jsem bral hokej hlavně jako srandu a možnost potkávat kamarády.

Přidával jste si nějaké tréninky navíc?

Trénoval jsem tak nějak přirozeně. Nebylo to tak, že by mě rodiče museli do něčeho nutit a říkali mi: „Běž tam, nebuď furt u počítače, dělej tohle.“ S kluky jsme naopak přemlouvali rodiče, abychom mohli být spolu. Prosili jsme je, ať nás někam odvezou, ať si tam můžeme zahrát. Dělat všechny možné sporty bylo tou nejlepší průpravou. K jednomu trenérovi jsem ještě jezdil navíc pilovat bruslení.

I díky tomu jste se si sen v A-týmu nakonec splnil. Už 19. dubna 2019 jste proti Chomutovu odehrál devatenáct minut, ale bylo vám pouhých sedmnáct let…

Na ten zápas vzpomínám do dneška, hrálo se play-out. Zavolal mi pan Král, který byl tehdy u áčka s panem Lubinou, jestli bych si šel zahrát za áčko. Samozřejmě jsem byl nadšený, na zápas jsem se moc těšil, doma jsem ani nespal. Už od rána jsem byl nervózní, ale v kabině mě kluci uvítali úplně skvěle, tak to ze mě trochu spadlo. Při nástupu na led jsem pak projel nafukovacím koněm a viděl jsem, že přišlo snad osm tisíc diváků. To byl neskutečný zážitek a parádní pocit.

Nevybaví se vám tahle vzpomínka před každým domácím zápasem, když hlavou koně projíždíte znovu?

Před startem utkání na to tolik nemyslím, protože se soustředím na svůj výkon, abych byl co nejlepší v každém jednotlivém střídání. Ale občas si uvědomím, že od mého debutu už uběhla nějaká doba, že ten čas utíká rychle. Vzpomínám na to každopádně moc rád.

Celý text naleznete ve 4. čísle Magazínu Dynamo.

Čtvrté číslo magazínu Dynamo seženete v našem oficiálním fanshopu, online ZDE, v knihkupectví Amipa v Přelouči a na novinových stáncích v OC Grand a Hlavním vlakovém nádraží v Pardubicích. Cena jednoho výtisku je 98 korun.