16.07.2020
Redakce

Dřív jsem všechno dělal sám. Nechápu, jak jsem to dokázal, říká Libor Hovorka

Kustod našeho A-týmu Libor Hovorka dnes slaví šedesátiny. Sám bývalý hráč se okolo pardubického áčka pohybuje od sezony 1995/1996. Během narozeninového povídání dal nahlédnout do zákulisí hokejové kabiny, připojil osobní vzpomínky na mistrovské tituly a také poodhalil trochu ze svého soukromí. „V létě rád jezdím na kole a v zimě na běžkách,“ prozradil muž, který s ledním hokejem spojil bez nadsázky celý svůj život.

Mohl byste nám přiblížit práci kustoda? O co všechno se staráte?

Na to se ptá hodně lidí. V podstatě je to všechno kolem mužstva, protože v dobách dávných, kdy jsem začal dělat tu práci, byla období, kdy jsem byl na všechno sám. Brousil jsem brusle, pral, uklízel, spravoval výstroj, hlídal reklamy, nakupoval. Veškerý chod týmu jsem obstarával sám. Dnes nechápu, jak jsem to mohl všechno zvládat. U reprezentace to bylo stejné, taky jezdil jen jeden kustod. Dneska mají hráči vyšší nároky. Je to vidět na tom, kolik nás tady momentálně je. Abych se vrátil k otázce. Hlavní je zajišťovat chod týmu, veškeré servisní věci. Zodpovídáme za všechno od posledního šroubečku po zápasový dres. Dohlížíme na to, aby nic nechybělo zejména na venkovních zápasech, abychom neotravovali domácí. Někdy se to stává a je cítit, že vám domácí týmy moc pomáhat nechtějí, i když nějaká kolegialita funguje. Snažíme se však o to, abychom od nikoho nic nepotřebovali. Auto máme vždy plně naložené.

V kolik tedy začíná váš pracovní den, když je v pět odpoledne zápas?

Je jedno, jestli je hrací nebo tréninkový den. Je to velmi podobné. Když není zápas, tak se jde domů po jedné hodině. Když je zápas, tak člověk se člověk kolikrát nedostane ani na oběd. Snažíme se pohlídat, aby vše fungovalo a bylo nachystané. Jako maséři a kustodi se vzájemně doplňujeme. Pracuji s Martinem Mandysem, který nastoupil tři roky po mně. Je to taková extraligová rarita, že spolu dva lidi takhle dlouho vydrželi. Samozřejmě byly i horší chvíle, ale to je tak vždycky. Ráno v sedm přijdeme do kabiny, připravíme kafe, čaj, ovoce, pak proběhne oběd, který bývá tady, na utkání připravujeme jídlo do kabiny, připravujeme stoly v kabině. Martin brousí, rovná se kabina, aby to trochu vypadalo. Nějaké rezervy samozřejmě máme, ale to je taky věc hráčů, kteří nám v něčem musí být nápomocní.

Libor Hovorka s dlouholetým kolegou Martinem Mandysem. Zdroj: HC Dynamo Pardubice

Kdy jste začal dělat kustoda v Pardubicích?

Od sezony 1995/1996. Přišel jsem do Pardubic po tragické autonehodě maséra a dvou hráčů, při které zemřela jedna dívka. Masér na tom tenkrát taky nebyl moc dobře. Já byl u konkurence v Hradci, jezdil jsem i s národním týmem, a právě asi kvůli té autonehodě za mnou na soustředění v Nymburce přišel Zbyněk Kusý, který mi nabídl práci v Pardubicích a já mu přímo a rychle odpověděl.

Trochu jste to nakousl, když jste mluvil o tom, že nároky hráčů jsou vyšší. Vnímáte nějakou změnu v uvažování hokejistů? Třeba v tom, co očekávají?

Jasně, ale to nefunguje jen ve sportu. To je všude. Na lidi jsou pořád vyšší a vyšší nároky. Sport se dělá stále profesionálněji, takže hráči mají servis opravdu na vysoké úrovni. Třeba v Lize mistrů se stávalo, že jsme museli odvézt ve dvou lidech dvaadvacet pytlů s výstrojí, a ještě jsme ji museli vybalit. To nám zabralo hodně času. Práce je to náročná, ale musím říct, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem se dostal do takového velkého klubu a že tu můžu dělat tak dlouho.

Vy jste po konci hráčské kariéry hned přešel k práci kustoda?

Ano. Asi jsem udělal nějaké dobré kroky. Bylo mi osmadvacet a cítil jsem, že nejsem na ledě nejlepší. Bylo těžké se jako hráč prosadit, takže jsem si udělal masérský kurz. Do Hradce přišel pan doktor Voda, který koupil fotbal i hokej najednou. Bylo jasné, že bude chtít tým dostat do ligy. V té době už jsem na masírování měl papír a v jednatřiceti jsem ukončil hráčskou kariéru. Ještě jako hráči mi řekli, že bych mohl dělat maséra místo hraní. V té době se moc nepřestupovalo, takže jsem si vybral práci maséra radši, než abych hrál třetí, čtvrtou pětku, skoro nebyl na ledě a hrál třeba už jen rok nebo dva. A teď už to dělám skoro třicet let.

Ve své kanceláři má Libor Hovorka vystavenou obrovskou spoustu suvenýrů, které během let posbíral. Zdroj: HC Dynamo Pardubice

Jakým typem hráče jste byl?

Usiloval jsem o přesun do Pardubic už v sedmnácti letech. Reprezentoval jsem, byl jsem dokonce na mistrovství Evropy v Helsinkách v roce 1978, kde za Finsko hrál třeba Jari Kurri, za Rusko Vladimir Krutov, Igor Larionov. Tehdy mělo vedení v Pardubicích zájem o dva hráče z Hradce. O brankáře Josefa Duška, který pak skutečně přestoupil do Pardubic, a o mě. Jenže v mé věkové kategorii a na mém postu to nebylo jednoduché. V té době tu byli Jiří Šejba a Otakar Janecký, tahle skvělá generace. Tenkrát se to umocnilo tím, že mohl jen jeden hráč na technický přestup. Pardubice si vybrali brankáře, protože Jiří Crha emigroval do Kanady. Ještě jsem mohl po vojně do Plzně, tam jsem to však neustál a byl jsem tam pouze čtyři měsíce. Mluvím ale o něčem jiném, než se mě ptáte. Takže zpět k tomu, jaký jsem byl hráč. Řekl bych, že jsem byl rychlý a měl jsem přehled. Nebyl jsem úplně gólový, těch šancí na vstřelení branky jsem potřeboval hodně.

Kdo byl nejnáročnější ze všech hráčů, které jste zažil?

Těžko říct. Vzpomínám si třeba na Jirku Dopitu, který byl zvyklý na vysoký standard. Hrál na takových plastových bruslích, což byl odlitý skelet, do kterého se dávala bačkora. Do těch bruslí patřily měděné nýtky, které se dávaly do paty. My je neměli, neměli jsme ani zařízení na roznýtování, takže jsme to dělali v ruce takovou „sedláckou metodou“. Dávali jsme tam klasický šroub s podložkou a z druhé strany jednoduchou matku. To jsem mu udělal, on s tím chodil po kabině a smál se, že ta brusle má deset kilo. Jinak se vždycky někdo najde, zejména z cizinců, kteří chtějí něco navíc. Vzpomenu si na Jonathana Sima, ten byl hodně neoblíbený. Je to jednoduché. To, jací jsou lidé povahově, je vidět i na tom, jak si váží té práce, co pro ně děláme. Co si pamatuji, tak nejlepší parta byla v roce 2005. Prvních šest zápasů se prohrálo. Kluci z NHL seděli ve vaně a mluvili o tom, jak musí do týdne začít vyhrávat, protože klub za ně zaplatil pojistky a oni hrají naprosto trapně. Pak porazili Jihlavu a asi osmnáct zápasů se neprohrálo. Najednou byla obrovská pohoda. Hodně je to o výsledcích. Parta je důležitá, tým musí fungovat, ale pokud se pořád prohrává, tak ta parta nikdy moc dobrá nebude. Jsou to spojené nádoby. Ještě musím vzpomenout na Dominika Haška. Co ten tady odvedl za práci i pro trenéry. Ti měli hned o padesát procent méně starostí. To je taková ikona, že i tak velcí hráči jako Petr Sýkora seděli a poslouchali ho na slovo. Byl to člověk, který přesně věděl, co chtěl a udělal pro to vše. U týmu měl neuvěřitelný respekt.

Jsou sezony 2005 a 2010 ty, na které nejvíce vzpomínáte?

2005, 2010, pak samozřejmě 2012, kde si myslím, dneska už to můžu říct, že nám ten titul možná trochu ublížil. Nejsem si totiž jistý, že jsme si ho zasloužili. Využili jsme dané situace, protože třeba Brno mělo ve finále dvanáct zraněných hráčů, do té doby jelo jak namazaný stroj. Následující roky to nebylo nic moc. Mimo jednoho šestého místa, které bylo taky hodně se štěstím.

Brusle Petra Sýkory jsou v Liborově kanceláři symbolicky pověšené na hřebíčku. Zdroj: HC Dynamo Pardubice

Našel jsem článek z roku 2011, kdy se uskutečnilo Open Air ve Svítkově. V něm jste tvrdil, že to byla noční můra kustodů. Vzpomínáte na to pořád takhle?

Novináři to trošku přehnali, ale v podstatě ano. Jak jsem už řekl, je dobré mít úplně všechno. My vlastně hráli doma, ale neměli jsme domácí podmínky. Věci byly u plochodrážního stadionu, kluci se převlékali v buňkách. Celou kabinu prostě neodvezete. Když hrajete na domácím stadionu, tak si vždycky se vším poradíte, protože máte všechno. Měl jsem strach, že třeba hosté budou něco chtít a v rámci reciprocity by na takovém zápase bylo hloupé, kdybych jim nemohl poskytnout pomoc. Další problém byl s broušením bruslí, to taky bylo u plochodrážníků. Ale na druhou stranu to byl obrovský zážitek. První třetinu chumelilo, pak mrzlo, přesně tak, jak to má být, jak to člověk vidí v NHL. Vyhrálo se, organizačně se to zvládlo, co víc si přát? Ano, člověk měl obavy, ale ze snu mě to dneska nebudí. (usmívá se)

Můžete popsat vaši etapu u reprezentace? Jak jste se k ní dostal?

Roky už si přesně nepamatuji. Pravděpodobně v roce 1992 mi pomohl pan doktor Jandík, který fungoval v lékařské komisi. Ta pod sebou měla maséry a kustody a vybírala kdo a kam pojede. Jezdil jsem s reprezentačním béčkem. Byl jsem i na pár soustředěních brankářů, kde jsem brousil brusle a staral se o výstroj. Znamenalo to zhruba dva až tři výjezdy za rok. Jezdilo se například do tehdejšího Leningradu na turnaj B týmů. My, Rusové, Švédové a Finové. Hráli to hokejisté, kteří byli na hraně áčka, například Viktor Ujčík, Petr Čajánek, Josef Zajíc. Hráči, kteří pak nastupovali i za reprezentační áčko. Jednou jsem s nimi jel sám do Francie a měl jsem s sebou jen jednu rozbitou brusku. Dneska už je ta úroveň úplně jiná.

Jste neodmyslitelně spojen s hokejem, ale když odejdete ze zimního stadionu, jaké máte koníčky?

Mám koníčky, na které ale nemám příliš času. V zimě chodím rád na běžky. Poslední dobou na ně sice nejsou moc podmínky, stojím na nich tak jednou, dvakrát za rok. Manželka mi říká, že jsem blázen, vybavení mám spoustu, přitom jedu na běžky dvakrát za rok. V létě zase rád jezdím na kole. Dřív jsem měl jen silniční, ale jak přibývá aut, tak jsem si pořídil ještě terénní kolo a jezdím na něm po Pardubicích.

Libor Hovorka na svých oblíbených běžkách, na které však podle svých slov nemá tolik času. Zdroj: HC Dynamo Pardubice