Jan Hrabal
Dnes jsem ladně nebruslil, smál se Otakar Janecký
Poslední velký zápas sehrál hokejový útočník Otakar Janecký. Pardubický forvard se v pompézní exhibici rozloučil s věrnými fanoušky. Ve vyprodané ČEZ Areně se střetl český a finský výběr Otakara Janeckého, které 45 minut bavily ochozy. Po skončení utkání byl slavnostně vyvěšen Janeckého dres ke stropu haly. „Je těžké něco říct. Chci vám všem poděkovat. Klobouk dolů, že jste si udělali čas. Je to dojemné,“ prohlásila legenda v aréně při ceremoniálu.
Oto, jak hodně s vámi cloumaly dnes emoce? V závěru jste nějakou slzičku uronil…
„Neměli mi na konci dávat ten mikrofon, jinak by to bylo v pohodě. Já jsem poprvé přišel na led, jak dávali medailonek, ale hned jsem musel odejít, protože jsem řval jak pavián. Tak jsem se vrátil do kabiny a když všechno bylo v pořádku, tak jsem šel na led a bylo to dobré. Jenže mi dali mikrofon a úplně to na mě spadlo. To už byl konec.“
Jak jste si vůbec závěrečný zápas užil?
„Diváci chtěli gól, ale já na něj neměl nohy, plíce… To nebylo o gólu, ale o lidech a pro lidi. Jsem rád, že přijeli Finové, to je pro mě velká pocta. Přijel Jarda Jágr a všichni. Celý zápas byl dělaný pro nejlepší diváky v České republice, možná i v Evropě, možná i na světě.“
Hovoříte o těžkých nohách. Takže poslední dva dny s Finy byly náročné?
„Když jsem před dvěma roky hrál a byl v tréninkovém procesu, tak mi to nevadilo. Ale měl-li jsem volno a nebyl třeba den na ledě, tak jsem další den byl zcela vyřízený. V tomto věku musíte chodit na led denně. Včera jsme si říkali, že půjdeme se sklouznout, nakonec nám to nevyšlo. Šli jsme až ráno – asi jsme přece jen měli jít i v sobotu.“
Na kterého Fina jste se nejvíce těšil, až s ním vyjedete na led?
„Nejvíce jsem ve Finsku odehrál s Juhou Lindem a Peterim Varisem, jsem rád, že tu oba byli. Poslední střídání jsem si zahrál s nimi, když mi tam Petri nahrál, tak jsem mohl jet sám na bránu, ale tam byli takoví dobrmani, že mě k ní ani nepustili. Jsem moc rád, že jsem si mohl s nimi zahrát.“
Hrál jste nejen s Finy, ale i se synem Otakarem…
„Byl to dobrý zápas na předání. On dal gól, já ne. Bylo to správné předání žezla, byl jsem rád, že jsem s ním mohl nastoupit, ale v jedné lajně jsme si nezahráli. O to ale vůbec nešlo, byl jsem velice nervózní po těch vyčerpávajících dnech. Snad to dopadlo dobře.“
Byl jste někdy ve své kariéře podobně nervózní?
„To nebylo kvůli divákům, nebo že jde o poslední zápas… Spíše jsem byl nervózní z toho, že člověk není natrénovaný, vlétne na led a má tamultra mega betony, které se mu nehýbou. Když jsem bruslil, tak jsem si myslel, že jsem pod trubkami, protože opravdu nejde udělat krok. Lidé mě přitom znali, že jsem ladně bruslil, ale dnes to tak určitě nevypadalo.“
Překvapilo vás, že zápas byl rychle vyprodán?
„Moc! Čekal jsem, že přijdou tři nebo čtyři tisíce diváků. Byli jsme všichni překvapeni, jak rychle byl zápas vyprodán a jaký byl o vstupenky zájem.“
Sehrál jste poslední utkání. Uvidíme vás ještě někdy na ledě?
„Přijďte každý den mezi šestou a sedmou na tréninky dorostu. Tam budu.“ (usmívá se)
A v zápasovém tempu?
„Veterány máme každé pondělí od půl osmé. Už na ně chodím dva roky. Pokud chcete hrát hokej, musíte být v zatížení. Před dvěma roky ve Vrchlabí to byl konec – mohli přijet pro mě po prvním střídání sanitkou a dát mi kyslíkovou bombu.“
V utkání jste nenastoupil ve své „skořápce“, ale bez helmy. Proč?
„Dohodli jsme se, že budeme hrát proti lajně Vládi Martince, takže jsme si helmy nebrali. Říkali jsme si, že jsme inteligentní hráči, že si nic neprovedeme.“
Co vám z dnešního utkání utkví v paměti nejvíce?
„Výborná atmosféra. Myslím, že i Finové a Jarda Jágr toho zažili hodně, ale takovou atmosféru… To se musí líbit každému.“