Chtěl bych být jeden z klíčových hráčů týmu, hlásí Ondřej Roman

S vašim oblíbeným číslem 23 nastupuje Michal Hrádek. Už jste se dohodli, zda vám ho přenechá?
Zrovna dnes jsem se šel podívat, kdo tohle číslo má. S Michalem jsme se dohodli, že mi ho nechá. Domluvil jsem se s kustody, že to po novém roce vyměníme. Teď to zatím necháme, protože by to bylo narychlo. Michalovi to nevadilo. Slíbil jsem mu, že ho pozvu na večeři. Pokud to tedy bude možné.

Proč zrovna číslo 23? V čem je pro vás důležité?
Není až tak důležité, ale hrál jsem s ním celou kariéru. Předtím v juniorce jsem měl číslo 21. Nemá pro mě nějaký speciální význam, ale mám ho rád. Když je možnost, tak si ho vezmu.

Vy jste se před sezónou vydal na zahraniční angažmá do Finska, které ale nevyšlo podle vašich představ. Jak se zrodil následný přestup do Pardubic?
Byl jsem rád, že přestup do Finska vyšel. Chtěl jsem se posunout hokejově, ale bohužel to nevyšlo kvůli tomu, že hráči z NHL neměli kde hrát. IIlves má hodně odchovanců, kteří se chtěli rozehrát. Doplatil jsem na to, moc jsem nehrál. Prvních pět zápasů jsem hrál normálně, ale potom to šlo dolů. Bohužel jsem neměl vytížení, které jsem si představoval. Trénovat se mi tam nechtělo. Potom jsem se dověděl, že Pardubice o mě mají zájem. Bavil jsem se o tom s agenty a byl jsem moc rád, že ta nabídka přišla, takže jsem na ni kývnul.

Ve finské lize jste odehrál sice jenom dvanáct zápasů, ale jak byste ji porovnal s extraligou?
Je mnohem rychlejší. Celkově je tam více pohybu. Moc se nelpí na zápasové strategii, spíše kluky nechávají hrát. Někomu jsem přihrával, podíval jsem se kolem sebe a oba moji beci mě přebruslili do útočného pásma. Hraje se hodně nahoru – dolů. To je asi taková největší změna oproti Česku.

Za pár dní začíná mistrovství světa juniorů. Vy jste v roce 2009 hrál na MS do dvaceti let v Ottawě a podle statistik se vám dařilo. Jak na šampionát vzpomínáte?
Z individuálních statistik se na to vzpomíná dobře. Týmově to nedopadlo nějak extra. Musím říct, že jsme tam nepřijížděli jako favoriti. Našim cílem bylo čtvrtfinále. To vyšlo. Dostali jsme Rusy, kteří byli na jiné úrovni, takže jsme prohráli. Celkově to byl velký zážitek. Na prvním zápase proti Kanadě bylo vyprodáno, sice jsme dostali 8:1 (smích), ale zážitek to byl úžasný.

Vy jste hrál v Americe juniorskou ligu, následně v nižších soutěžích. Co vám dala tahle zkušenost?
Juniorka mi dala nejvíc do dospěláckého hokeje, protože jsem hrál WHL, která byla v té době defenzivní. Říkalo se, že nejlépe připraví hráče do NHL. Po příchodu z Česka, kde jsem si na ledě mohl dělat, co jsem chtěl, jsem musel dodržovat pravidla. Trenérem byl tehdy Bill Peters, který měl teď nějaké problémy v NHL, ale byl podobný už v té době. V té době se to v médiích neřešilo, takže jsem si zažil taky svoje. Ale myslím si, že mě to osobně posunulo v hokejovém i osobním životě. Člověk se odstřihne od rodičů a trošku se osamostatní. Na farmě už jsem měl manželku. To bylo taky fajn, ale moc prostoru jsem nedostával. Šanci v NHL jsem nedostal, ale vzpomínám na to v dobrém.

Vy se z Vítkovic znáte s Radoslavem Tyborem a Vladimírem Svačinou. Jak se těšíte na spolupráci s bývalými spoluhráči?
Těšíme se moc. Byl to jeden z aspektů, proč jsem přišel do Pardubic, protože jsem s nimi zažíval nejlepší léta v dospělém hokeji. Se Sváčou (Vladimír Svačina) jsme hráli spolu už v dorostu v Porubě, potom v áčku před odchodem do Ruska, po návratu pak s Rado Tyborem, se kterým nám to klapalo. Věřím, že budeme hrát spolu a půjde to stejně jako dříve.

Co od sebe očekáváte v pardubickém angažmá?
Chtěl bych být jeden z klíčových hráčů celého týmu. Myslím si, že z tohohle důvodu mě přivedli. Je velká šance, že by to mohlo jít. Mám tu dva bývalé spoluhráče, se kterými jsme si náramně rozuměl. Doufám, že budu prospěšný týmu, budeme vyhrávat zápasy a bude dobrá atmosféra.