Jan Hrabal
Budu fanoušek a budu fandit, vzkazuje Petr Koukal
PARDUBICE — S Pardubicemi má tři zlaté medaile, dvakrát coby kapitán zvedl mistrovský pohár nad hlavu. Útočník Petr Koukal, který do velkého hokeje vyrostl právě na východě Čech samozřejmě sleduje Dynamo a přeje mu záchranu. Sám se už připravuje na další sezonu. Kde bude hrát? Neví.
„Sezona byla krátká – nepostoupili jsme do play off. Začátek jsme měli výborný, vedli jsme celou KHL, ale pak se to pokazilo. Posledních šest zápasů základní části jsme hráli doma, byly rozdělené reprezentační přestávkou a kdybychom je vyhráli, tak bychom šli do play off. I před těmi posledními třemi jsme měli teoretickou šanci. Nám to uteklo o kousek. Z tohoto pohledu i z mého byla sezona v takových vlnách dobré – špatné, dobré – špatné…“ ohlíží se za pro něj uplynulým klubovým ročníkem.
Jak to bude s vámi dál?
„Jednám s agentem a uvidíme. KHL hraje třicet týmů – prvních deset si může koupit kohokoliv, na koho si ukáže. Jelikož si mě nevzali doteď, nepočítám, že by na mě ukázali nyní po této sezoně. Druhá desítka jsou týmy, u kterých se člověk rozhodne, že sem z nějakých důvodů nechce a pak jich zbývá deset, ze kterých se to smrskne na pět, které připadají do úvahy a do nich je největší nával. Hokejistů je dost, agent není jediný… Musíme se dívat i na věk, NHL nastavila trend omlazování, to se promítlo i do Evropy, je to vidět. Vloni jsem šel do Jekatěrinburgu, kde polovina hráčů je ročníku 1990 a mladších, to jsem žasnul po podpisu smlouvy.“
Jekatěrinburg je ale fajn destinace, ne? Historické město, čtvrté největší v Rusku…
„Já z města viděl desetinu, když to přeženu. Má milion a půl obyvatel, stadion je poblíž centra, bydlel jsem kousek od něj. Auto jsem neměl, jezdil jsem taxíkem, za deset minut jsem byl na stadionu, protože do deseti dopoledne byla jedna ulice jednosměrná. Měl jsem to kousek, v tom to bylo super. Naštěstí jsem nehrál v klubu, který má arénu někde v Tramtárii a jede se tam přes hodinu. Do centra jsem to měl pět minut pěšky, na stadion patnáct – pohoda!“
Trošku změna oproti Nižněkamsku, že?
„To si člověk ani nedovede představit. Jekatěrinburg byl nádherný, zatímco Nižněkamsk jsou paneláky bez systému a bez centra. Oni toto město postavili k továrně v roce 1969, kromě paneláků tam nic není. Oni postavili první dva, k nim hospodu a potraviny. Stavěli další a když zjistili, že z posledního to je kus, tak postavili další. Když tam jedete do restaurace a je zavřená, tak musíte sednout do auta a jet do další, pěšky by to bylo na půl hodiny.“
Zpátky do Jekatěrinburgu. Zde se vám z tohoto hlediska muselo líbit…
„V centru tam bylo obchodní centrum, kde byly i dětské koutky pro děcka, tam se dalo zabavit na celé odpoledne. Když tam padne mínus třicet, tak se venku nedá vydržet, to mám vyzkoušené. Teploměr neoblbnete a je jedno, kde jste. Ale co, já všude jezdil taxíkem, ani jsem se ven neoblékal. Trenér na mě jednou, že mám jen bundu, když je zima, já mu odvětil, že budu jen dvě minuty a že jedu domů.“
Helsinky? Paráda!
Jak vám tedy v Rusku bylo?
„Když jsem s Honzou Kolářem odcházel na rok do Nižněkamsku, dával jsem si cíl vydržet rok a zkusit si Kontinentální hokejovou ligu. Jsem rád, že jsem vydržel pět let, udržel si kvalitu a že o mé služby byl zájem. Odcházel jsem ve třiceti letech, z tohoto pohledu to nebylo jednoduché. Jsem za sebe rád, že jsem zažil Jokerit, ten mi otevřel oči v oblasti trénování, jak se dá pracovat a jak funguje trenéřina v celé organizaci. Rusko a Česko si jsou podobné a propojené. Ruská letní příprava je podobná té, která se u nás jela dříve, české kluby od toho opouští… Dopoledne na dvě party posilovna a led, pak se to prohodí a odpoledne třičtvrtě hodiny led, rolba a zase fáze. Já přijel do Helsinek, my měli posilovnu, hodinu led, půlhodinu běh a to bylo všechno. Já byl o půl jedné a konec… Stál jsem před stadionem a volno! I takhle se dá v klidu kvalitně připravit na sezonu. První trenérovo motto byla regenerace, aby člověk měl sílu na další trénink. Pak jsem se po roce v Helsinkách vrátil na ruský režim, třeba jsme dva týdny tahali pneumatiky po ledě a jezdili jsme se zátěžovými vestami, druhá parta byla v posilovně a pak se to prohodilo. Odpoledne jsme běhali, skákali, prostě klasika a po třech dnech melete z posledního, přitom máte před sebou měsíc a půl…“
Aha…
„A teď tam podepsal pan Krikunov, kterého jsem měl v Nižněkamsku a to je pan Tarasov. Mrknul jsem se na film ‚Legenda sedmnáct‘ o Valeriji Charlamovovi a viděl jsem tam, co tam dělali.“
Zmínil jste Helsinky. Tam to musela být nádhera nejen po hokejové stránce, že?
„To byla paráda! Já jsem chytil zrovna sezonu v Helsinkách, kdy se v KHL rozjely divize. Bylo to tak, že se hrálo více zápasů s týmy v divizi a naopak Vladivostok a Chabarovsk hráli v Helsinkách a druhou sezonu by Jokerit letěl k nim. Hráli jsme pětkrát s Petrohradem, čtyřikrát se Slovanem, Rigou, Minskem nebo Záhřebem. Na cestování super. Pak jsem podepsal Jekatěrinburg a říkal jsem si, že budeme hrát hlavně s Nižněkamskem, Magnitogorskem a dalšími, ale oni to změnili a hrálo se doma – venku s každým. Takže jsme létali do Helsinek a všude. Ale bylo to více fér. V tom předešlém systému hrál Chabarovsk asi osmkrát s Vladivostokem a když to některému z geografických sousedů nešlo, tak ten druhý mohl vysbírat body, to by nebylo spravedlivé, když by pětkrát mezitím hrál Jokerit s Petrohradem, že.“
Jokerit musel být super i z hlediska dostupnosti, servisu, všeho, že?
„Přesně tak! Když jsem ho podepsal, tak jsem se podíval na soupisku a nikoho jsem neznal – přísahám! Nikdy s nikým jsem nehrál. Anglicky jsem nějak uměl, plynule ale moc ne, zkrátka jsem měl veliký respekt z toho všeho. Přiletěl jsem tam, vedoucí mužstva Markus Ketterer, bývalý výborný brankář Finska, mě nabral. Všechno měl zmáknuté, vzal mě do obchodního centra, kde jsem si nakoupil, odvezl mě domů, zajeli jsme do garáže na moje místo číslo sedm, přišli jsme do bytu a obrovsky se omlouval, že nemá saunu, ale zase měl o pokoj více, to se hodilo, kdyby za mnou někdo přijel. Hned jsem dostal kód na WiFi, druhý den pro mě přijel tranzit, aby mě odvezl s výstrojí na stadion. Fakt paráda! Barák byl hned u moře, nádhera! Ráno jsem přijel na stadion, nafasoval jsem věci, pak nás po tréninku osm nových kluků vedoucí posbíral a odjeli jsme do Nissanu, podepsal jsem dokumenty a dostal klíčky od auta…“
… a Jekatěrinburg?
„Tam jsem přijel a nebýt Kuby Kováře, tak jsem spal pod mostem. Tam to byla klasika: realitní makléř, volání, hledali jsme byty a řešili spoustu věcí. Teď tam byl se mnou Honza Buchtele, bydlení jsme začali shánět hned po příletu a nakonec bydlel dřív jak já, a tak jsem bydlel u něj na gauči, než jsem sehnal svůj byt. Mohl bych být na hotelu, ale lepší je mít své bydlení. Z tohoto pohledu je servis absolutně nesrovnatelný. Rusové mají takovou mentalitu, když člověk něco chce, musíte dát nějaké rubly a půjde to rychleji. Sháněl jsem školku pro malou, zašel jsem za vedoucím a on mi za týden řekl, že to je průšvih, že bych tu musel být nepřetržitě rok v kuse. A když jsem se zeptal na soukromou, tak byl překvapený, že bych za školku platil. On si myslel, že bych vzal malou do ruské veřejné školky, abych neplatil. Třeba když jsme šli s klubovým lékařem na ultrazvukové vyšetření, tak jsem musel zaplatit pět set rublů, aby nás vůbec vzali, protože to nebylo domluvené. Byli jsme na ultrazvuku pro těhotné a my je takhle předběhli, abychom zjistili, co mám s tříslem. Inu, Rusko.“
Ještěže rubl byl tak nízko…
„Tehdy nebyl. Ale to už je jedno.“
Smlouvy jste měl v rublech?
„Ano. Největší propad kurzu jsem zažil, když jsem hrál za Jokerit, kde jsme měli smlouvy v eurech, ale i tak jsem dostával i rubly z Nižněkamsku.“
Jak se vlastně zrodil váš odchod odsud do Helsinek?
„Já měl smlouvu ještě na rok, počítal jsem s tím, že budu pokračovat. Jenže přišel finský trenér a chtěl si vzít svoje hráče, a tak jsem skončil a odešel do Jokeritu. Tam jsem právě sledoval paniku ohledně klesajícího kurzu rublu, trochu jsem se také bál. Ještě větší propad byl ale po podpisu smlouvy v Jekatěrinburgu, o tom se tady moc nepsalo. To jsme si s Kubou říkali, kde je ta panika, když ji tu máme?! Teď se kurz drží a jde to.“
Teď je to v pohodě?
(Hledá na mobilním telefonu aktuální kurz) „Je to dobré, tak aspoň tak.“
Smlouvy v eurech mít nejde?
„Tam je to dané, v Jokeritu jsme měli eura, ale ruské kluby mají rubly. Minsk dává cizincům dolarů, jinak by jim platili bambiliony v jejich měně.“
Jsem fanouškem FC Barcelona
Jak jste si udržoval kontakt s Pardubicemi a jak jste sledoval jejich výkony na, předpokládám, českých programech?
„Ty jsem tam naštěstí neměl.“
Naštěstí?!
„Je to prozaické: důvodem je časový posun. Bavili jsme se na toto téma s Petrem Čáslavou v Moskvě – on měl české programy, jenže v Rusku je o dvě hodiny více. Podíváte se na zprávy, ty skončí v deset večer, pak se na něco mrknete a máte jedenáct a skáče vám to, že ani nevíte. Ve finále jdete spát ve dvě ruského času a musíte hned vstávat na tréninky. Dost to okrádalo o noční čas spánku, proto jsem české programy neměl. Třeba na fotbalovou Ligu mistrů jsem se díval nemohl, ta začínala po půlnoci, to nešlo.“
A vy jste velikým fanouškem fotbalu, že?
„No jasně, hlavně Barcelony!“
Jak jste jásal při jejím obratu v play off s Paris Saint-Germain? Viděl jste ho?
„To už jsem měl po sezoně a vracel jsem se jen tam, takže jsem to mohl sledovat. Ale základní část jsem se dívat nemohl, to nešlo. To byl hezký zápas! Já zažil finále Ligy mistrů naživo Barcelona – Juventus, to byl můj největší fotbalový zážitek a nejrychlejších devadesát minut v životě. První poločas trval tak pět minut, jak to letělo, to bylo fantastické. Když se vrátím k posunům, tak to není jednoduché, navíc neustále létáme a to jsme to měli ještě v pohodě v porovnání s Chabarovskem. Oni skončí zápas v Jekatěrinburgu, letí zpět a když neusnou v letadle, tak přiletí třeba v osm ráno a aby se srovnali, musí vydržet celý den. Abyste to zvládli, musíte usnout v letadle, jinak to snad ani nejde. Kluci se vždycky natáhli přes sedadla a letušky je nerušily, aby si mohli odpočinout a spát. Když neusnete – máte problém.“
Zlatá česká liga, že?
„V tom jsou dobré Pardubice…“
Co na ně letos říkáte?
„Vím, že tu došlo k mnoha změnám, četl jsem všechno, viděl jsem teď dva zápasy. Dynamo to bude mít těžké, ale věřím, že to zvládne. Nedokážu si představit, že by ne. Bude to více o hlavách, kluci budou pod tlakem, druhá věc je, jak se to rozjede, to bude klíč. První týden a máte tři zápasy pryč. Kluci na ledě to musí zvládnout, na nich to je… Třeba si vzpomenu na čtvrtfinále 2012 s Vítkovicemi, tahle série byla takticky nejsvázanější, co jsem kdy zažil. Ony na nás nasazovaly stále jednu lajnu, my na ně taky, to jsem málokdy zažil. Liberec a Brno pak už bylo klasické točení.“
Z této sezony se vám musel vrýt do paměti památný sedmý čtvrtfinálový duel, že?
„Ten jsem zrovna nehrál! To jsem byl fanoušek nejlepšího zápasu v mém životě, měl jsem natažené kolenní vazy ze šestého utkání. Od semifinále jsem už zase hrál, v prvním jsem dal pár střídání, od druhého už naplno. Sedmé utkání čtvrtfinále s Vítkovicemi byl nejvíc zápas, co jsem kdy zažil! Pro fanoušky něco neskutečného, to se jen tak nedá zapomenout, to mělo všechno!“
Věřím, že Dynamo udrží nejvyšší soutěž
Vraťme se tak trochu bohužel k baráži. Přijdete se podívat?
„Chci dorazit. Úterní duel s Motorem nedávám časově, ale mám v plánu se přijít dívat.“
Teoreticky vám by vám mohlo být jedno, jak Dynamo dopadne…
„Tak to teda není! Vůbec! Říkám na rovinu, že nikde není dané, že s Pardubicemi podepíšu smlouvu, když zachrání extraligu, s agentem řešíme více variant. Pokud se tady dohodnu, tak podmínkou je extraliga. Co bude dál, je v jednání. Ale pardubická situace mi není lhostejná, to je samozřejmé. Jsem s klubem spjatý, žiju tady, klukům fandím! Věřím v to, že udrží nejvyšší soutěž a začne se vše odrážet k lepším zítřkům.“
Chodíte se dívat na tréninky?
„Byl jsem za klukama třikrát v kabině od doby, co jsem se vrátil. Bavím se hlavně s těmi, se kterými jsem tu hrál.“
Co jste třeba řekl Petru Čáslavovi, který chodí do kabiny také?
„Zajímal jsem se o něj, jak na tom je. Takový hráč je důležitý na takovou část sezony, zkušenosti se hodí! Uvidíme, zda a jak se vrátí.“
K zákroku na něj: co si o tom myslíte?
„Za sebe říkám, že při běžném prohlédnutí záběrů to nevypadá tak šíleně na to, co se mu stalo. To je nejhorší paradox. Když se podívám přímým pohledem a nebudu ho zpomalovat, kdyby spadl, zvedl se a hrál dál, nikdo se nebude podivovat a že viděl i horší věci. Ale on byl rozpáraný, měl zlomený nos, otřes mozku… Když jsem se s ním bavil, tak on ví, kam čím dostal…“
Jak trávíte nyní volný čas?
„Lehce jsem se začal chystat na další sezonu. Užívám si volno, nejsem po dlouhé době na akci s národním týmem. Za posledních šest let jsem nebyl na kempu jen jednou, tak jsem i rád v klidu, mohu si odpočinout a naplánovat další věci. Letošní sezona mohla být z mého pohledu ovlivněna tím, že jsem se nestihl dobře připravit, teď mám na všechno víc času.“
Láká vás májová Paříž?
„Někam se s manželkou pojedeme podívat, ale hokej mě neláká. Mě nebaví se dívat na hokej jen dívat. Doma si ho třeba pustím, ale nejsem ten typ, co sedí a fandí. Když jdu jako naživo se dívat, tak se koukám, ale nebere mě to tak, jako když ho hraji. Uvidíme, co se mnou provede baráž, tam jde o hodně. Třeba loňské play out mělo pro Pardubice jiné grády, protože se v něm vyhýbaly baráži. Já byl málokdy zraněný, nezažil jsem v Pardubicích, že bych se třeba měsíc chodil jen dívat. Mně přijde divné se jen koukat na tým, za který hraji. Já jsem zvyklý ho přímo hrát.“
Ale už jste naznačil, že baráž vás ovlivní…
„Nemám tady smlouvu. Ale budu fanoušek a budu fandit!“