Michal Mikeska byl na finále v ČEZ Areně. V Ufě ještě rok, plánuje

Do týmu Salavat Julajev Ufa jste po vydařených sezonách v české extralize přicházel jako velká posila. Neměl jste obavy, zda se vám podaří bodově prosadit i v ruské superlize?
„Byla to pro mě rozhodně velká neznámá. Slyšel jsem před odchodem řadu poznatků, jak to tam chodí. Je pravda, že se mi na začátku bodově moc nedařilo, vždyť prvních osm zápasů jsem byl bez bodu. Tým, trenéři a vedení mě ale podrželi. Řekli mi, ať se nenervuji a já jsem se s celým útokem chytl a bylo to super. Možná jsem měl i štěstí na lidi v týmu.“

V základní části se vám podařilo vybojovat třetí příčku, předčilo to očekávání vedení klubu?
„To chtělo být minimálně o jedno příčku výše než v loňské sezoně, kdy skončili na sedmém místě. Šestka byla tedy minimem a třetí příčka byla opravdu hodně nad očekáváním. Pak ale přišlo trochu nešťastné play off.“

V prvním kolem jste hráli proti čtrnáctému Petrohradu. Vyhráli jste hladce 3:0 na zápasy a navíc jste se zapsal do klubové historie, když jste proměnil ve třetím zápase rozhodující samostatný nájezd…
„To je pravda, ale ve dvou ze tří zápasů byl Petrohrad lepším týmem. Měli jsme velkou kliku a mělo to být pro nás varováním, že musíme změnit naši taktiku. Neudělali jsme to ale a proto jsme vyhořeli v dalším kole s CSKA Moskva.“

Michal Mikeska, číslo 55. Jedenáctku totiž nosí Nikolaj Zavarukin.

Proti moskevském CSKA jste hráli na plný počet zápasů, tedy na pět. Chyběla k úspěchu tedy i větší komunikace v týmu, na kterou jste si stěžoval už v průběhu sezony?
„CSKA mělo výhodu, že udělalo taktiku, na kterou jsme nezvládli zareagovat. Soupeř to vycítil a byl ve větší pohodě. Na hlavně v pátém rozhodujícím zápase na domácím hřišti padla křeč. Věděli jsme totiž, že vítězství by prakticky znamenalo medaili a to by byl pro Ufu velký výsledek, který tam nepamatují snad dvanáct let. Mrzí mě to, protože jsem hrál za tým a nejvíc potěší týmový úspěch. Pokusíme se ale o to příští sezonu.“

Takže v klubu panuje nakonec nespokojenost s uplynulou sezonou?
„Není to nespokojenost, ale zároveň to není ani blažená spokojenost. Vědí ale, že je to sport a ukázalo se, že jsou v týmu hodně rozumní lidé. Kdybychom ale přešli přes CSKA, tak by to bylo mnohem lepší.“

Děkovačky? Ruští hráči je moc nechápou

V klubu jste společně s Radkem Philippem vytvořili malou českou kolonii, jak jste vycházeli se svými převážně ruskými spoluhráči?
„Se znalostí ruštiny jsem na tom lépe než Radek, takže jsem občas fungoval i jako překladatel. Vycházeli jsme ale se spoluhráči celkem dobře. Samozřejmě jsme pro ně cizinci a vědí, že jsou v Rusku pro nás výhodné platové podmínky. Ze začátku sezony to proto bylo trochu horší. Brali nás pouze tak, že bereme práci místním, ale v půlce sezony se to zlomilo. Kdybych byl ale v týmu jediný Čech, tak by to bylo mnohem horší.“

Je v ruské kabině podobně uvolněná nálada, jako například v pardubické kabině?
„Vzhledem k tomu, že jsme celou sezonu hráli v popředí tabulky, tak nálada byla celkem dobrá. Je to zkrátka dané stylem humoru, který je od našeho odlišný. Stále máme trochu jazykovou bariéru, ale atmosféra byla celkem dobrá.“

Spoluhráči se prý divili, jakým způsobem bavíte své fanoušky?
„Tohle tam opravdu neznají. Dostávali jsme hodně otázek, proč to děláme a jestli to má význam, ale fanouškům se naše děkovačky po zápasech líbili i vedení to kvitovalo. Ale hráči to moc nechápou.“

Michale, jak se vlastně žije v ruské Ufě?
(Usmívá se) „Ufa patří mezi jedno z těch hezčích ruských měst. Velikostí i počtem obyvatel je velká jako Praha. Koupit tam lze vše, včetně české piva. Život je tam docela v pohodě, ale my jsme stejně stále na hotelu nebo na zápase nebo v letadle. Pěkný byt, který jsem tam dostal, jsem si proto příliš neužil.“

Takže na život s rodinou to není to pravé?
„To určitě ně. V základní části jsem byl během týdne pět a půl dne pryč a jeden a půl dne doma. S manželkou a dítětem by tam tak musela být i babička a další příbuzní, aby mohli žít ve své komunitě.“

Michal Mikeska dostává po jednom ze zápasů cenu pro nejlepšího hráče utkání.

Ostatně také proto jsi tam manželku s dcerkou měl pouze několik týdnů…
„Byly tam dva měsíce. Bohužel tam byly v době dešťů, takže skoro celou dobu byly zavřené doma. Bylo to pro ně o ničem. Nedá se tam chytit česká televize, protože tam nedosahuje signál satelitu, takže byly odkázané na den, kdy jsem přišel. Navíc jsem si třeba potřeboval odpočinout, ale nebylo by fér, abych si šel lehnout, když na mě čekaly. Proto odjely domů. Dcera chodí v Pardubicích do školky, manželka má tady spoustu známých a rodičů.“

Ovšem i z krátké návštěvy se zrodil nový potomek rodiny Mikesků...
„Vždycky jsem tvrdil, že kdyby měl syna a byl to hokejista, tak by bylo dobré, aby rychleji bruslil a měl šikovnější ruce. Rusové jsou právě takoví, takže se na něj třeba něco z toho prostředí přenese.“ (smích)

S rodinou jsme se rozhodli, že to ještě rok přežijeme

Po úspěšné sezoně jste s klubem vyjednával o prodloužení spolupráce o další rok. Byl ten zájem oboustranný?
„Z mé strany byl a vzhledem k tomu, jakou jsem měl sezonu já i celá pětka, tak byl i z druhé strany. Jednání proběhla bez větších problémů a byla za krátkou dobu vyřešená.“

Váhal jste přesto o prodloužení spolupráce?
„Přemýšlím o tom stále, zda pobytem v Rusku nepoškozuji rodinu. Nakonec jsem se ale takto rozhodl, tak si to ještě rok vykousnu, ale víc asi ne.“

Platí zkrátka, že je to v Rusku velice výhodné po finanční stránce…
„Přesně pro to jsme se s rodinou rozhodli, že to ještě rok přežijeme.“

Michal Mikeska se raduje ze vstřelené branky.

V průběhu roku jste dostával pozvánky do reprezentačního týmu, proběhly nějaké kontakty i před mistrovstvím světa?
„Vůbec žádné.“

Mrzí vás to?
„Mám podepsanou smlouvu v Ufě. Celý rok nevidím rodinu a přestože je mistrovství jeden z vrcholů kariéry, tak toho nelituji, protože můžu teď být s rodinou.“

Sledoval jste mistrovství světa v Rusku?
„Pozorně ne. Ale od té doby, co na soupisku dopsali Tomáše Rolinka, tak jsem se díval mnohem víc.“ (smích)

Ve finále jsem fandil. Prožíval jsem to hodně

Závěr české extraligy už jste sledoval z tribuny pardubické ČEZ Areny. Co jste říkal cestě vašich bývalých spoluhráčů až do finále?
„Čtvrtfinále a semifinále jsem sledoval po internetu, ale finále už jsem sledoval na vlastní oči. Klukům jsem to přál, ale co se dá dělat. Škoda, že to nevyšlo.“

Na tribuně, co jsem vás potkával, jste vypadal jako hodně nervózní fanoušek…
„Sám sobě jsem si říkal, že to prožívám víc, než své zápasy v Rusku. Je to zkrátka o tom, že člověk sedí na tribuně a říká, jak by to udělal lépe. Ale to si říká asi devět tisíc lidí v aréně. Zkrátka jsem ale fandil a prožíval to hodně.“

Do Ruska se vrátíte na začátku července. Co vás čeká do té doby?
„Minulý týden jsem byl poprvé v posilovně, protože jsem se měsíc válel. Musím se ještě vyladit po zdravotní stránce a postupně se začínám rozhýbávat. Budu něco dělat, ale nebudu to přehánět. V Rusku trvá letní příprava čtrnáct dní, kdy budeme v Turecku. Potom jedeme na čtrnáct dnů na led do Finska a pak už bude vrcholit příprava v Ufě. Nejsou klasické přátelské zápasy, ale tři velké týdenní turnaje. Pak už začíná sezona.“

Michal Mikeska při jednom z osobních soubojů v ruské superlize.

Systém letní přípravy je značně odlišný oproti českým zvyklostem, vyhovuje vám?
„Vyhovuje, protože zhruba vím, co potřebuji. Udělám si trénink podle svých časových možností. Když se mi chce v osm ráno, tak v osm, když v jednu odpoledne, tak zkrátka až po obědě. Dělám to pro sebe, takže to udělám, ale ve chvíli, kdy mám na to pravou náladu. Kolikrát si myslím, že mi to dá víc, než když tam musím být nastoupený v osm ráno.“

Ovšem podobná svědomitost se u vašich ruských spoluhráčů příliš nenosí…
„To ne, ale já jsem Čech a chci se připravit na sezonu, abych obstál…“

V Rusku, zdá se, plánujete poslední sezonu, co potom?
„Uvidím. Možná skončím po sezoně, když se nebude dařit tak dřív. Může ale přijít super nabídka a já se tam přestěhuji s celou rodinou. Teď je ale plán takový, že po sezoně budu zvažovat návrat. Velice pravděpodobně do Čech.“

Fotografie: www.hcsalavat.ru