Za mořem si člověk rychle zvykne, říká Michaela Pejzlová

A není divu. Odchovankyně východočeského hokeje platí za velkou perspektivu českého ženského hokeje, žádná hráčka ročníku 1997 se momentálně neprosazuje tolik jako ona. V loňském ročníku se poprvé zúčastnila mistrovství světa do 18 let a na startu nové sezóny už oblékla také dres seniorské reprezentace! Aby toho nebylo málo, ve svém prvním zápase rovnou zaznamenala gól.

V šestnácti letech už za sebou máte první starty v seniorské reprezentaci. Jak těžký je v ženské kategorii přechod z „osmnáctky“?
„Mezi osmnáctkou a áčkem je určitě rozdíl ve výkonnosti, je to přece jenom těžší. Holky už jsou starší, takže se hraje rychlejší a silovější hokej. Je ale výhoda, že se všichni tak nějak známe a každá do reprezentace zapadne.“

Ještě dva roky však můžete nastupovat za juniorky. Vybavíte si svůj největší moment, nejdůležitější gól v českém dresu?
„Asi nejdůležitější gól jsem dala Ruskám ve skupině letos na mistrovství světa ve Finsku. Potřebovaly jsme vyhrát, abychom nehrály o sestup, ale šly do čtvrtfinále. Pět minut před koncem Rusky vyrovnaly, ale my jsme prostě věřily a pak jsem dostala nádhernou přihrávku a bylo to. Prostě jsme musely.“

Máte za sebou první rok na střední škole v Americe. Jak se vůbec tenhle velký životní skok zrodil?
„Před dvěma lety se byl jeden pán z Ameriky podívat na zápas Pardubic, myslím, že na naši gólmanku. Moji rodiče se bavili s tátou Aleny Polenské (kapitánka reprezentace, hraje za mořem – pozn. red.), a on na to, že bych se mohla taky ukázat a třeba by si mě vybral. Tak jsem jela do Kutné Hory odehrát zápas proti klukům a potom mě a ještě jedné holčině nabídl, jestli chceme jít do Ameriky. Za rok jsme tam šly na léto, na dva měsíce, abychom se naučili anglicky a podobně. Pak jsme si to domluvily na celý rok.“

Jak to brali doma? Měla jste ze strany rodičů plnou podporu?
„Nejdřív to byla plná podpora, byli rádi, protože jsem tam chtěla. Ale zároveň, když vám v patnácti letech odejde dcera z domu na celý rok a vůbec ji nevidíte... Bylo to dost chaotické.“

Byl odchod za moře to, co jste od začátků své hokejové kariéry chtěla?
„Nejdřív byla můj cíl Slavia, jako nejlepší klub v Česku. Potom Amerika.“

Můžete se tedy ohlédnout za prvním rokem v Americe?
„Bylo to super! Jediné, co je škoda, že je tam moc krátká sezóna. Na podzim a na jaře nemůžete hrát za školní klub, musíte si hledat jiný. Já jsem tím pádem přes zimu hrála s holkama a jinak s klukama, takže na ledě jsem byla vlastně pořád.“

A co se týče života mimo hokej... Byl ten přechod hodně náročný?
„Samozřejmě pro mě byl ze začátku těžký jazyk. Nerozuměla jsem jim vůbec nic, hlavně kvůli jejich přízvuku. Jinak tam ale člověk hodně rychle zapadne do kolektivu, protože zrovna v mé škole je hodně lidí z Evropy, z Asie, odevšud. Američanů je tam docela málo. Člověk si rychle zvykne.“

Jak vůbec ve Spojených státech berou ženský hokej?
„Všichni do něj dávají všechno. Mají tolik ženských klubů, že holky nemusí trénovat s klukama, ale spolu. Přece jenom je to velká země a mají hodně širokou základnu. Když už s klukama trénovat chtějí a mají na to fyzičku, umožní jim to. Tak dlouho, dokud jim stačí.“

V jaké soutěži působí váš tým?
„Hrajeme tu nejvyšší soutěž ve státě mezi školami. Sice jsme byli asi předposlední, ale to nevadí (směje se). Je to o tom, že když jako horší tým hrajeme proti lepšímu, zdokonalujeme se. Náš problém byl, že jsme měly málo hráček, bylo nás v jednu chvíli sedm, protože tři se zranily... Ale úroveň je hodně dobrá. Ve školách si vybírají jenom ty nejlepší holky.“

Dá se to nějakým způsobem srovnat s naší ženskou ligou?
„Týmy jsou tam složené z hráček od patnácti do devatenácti let, takže je to přece jenom o něco živelnější hokej.“

Vzhledem k tomu, že jdete teprve do druhého ročníku, je to ještě daleko. Ale přesto, máte už představy, co dál?
„Chtěla bych jít v Americe na vysokou a pak se buď vrátit do Čech, nebo ještě zkusit třeba Rusko. Prostě si někde zahrát. Kdybych se vrátila sem, asi bych šla do Slavie, protože to mám blízko a je to hodně dobrý celek.“

Na roky v Pardubicích už vám teď zbývají pouze vzpomínky. Jaké jsou?
„Super! Za holky jsem vlastně odehrála jenom pár zápasů, většinou jsem hrála za kluky, až do mladšího dorostu. Pak už jsem odešla. Ale vzpomínám na to ráda, kluci mi do Ameriky pořád píšou, ať se vrátím zpátky...“ (směje se)

Sledujete v letních měsících extraligovou scénu? Co říkáte na to, že Pardubice budou mít po dlouhé době zase derby s Hradcem Králové?
„Jasně, jak se posunula extraliga z Budějovic do Hradce, určitě to bude zajímavé. Úplně stačí, když se hraje derby ve fotbale, natož v hokeji. Kdybych tady byla, určitě by mě lákalo jít se podívat. Tak snad Hradec porazíme!“

FOTO: Lukáš Caha, Michelle Turner