Rozhovor s odchovankyní Dynama Michaelou Pejzlovou: Na Pardubice ráda vzpomínám, kluci se mě zastávali

Rozhovor probíhal před čtvrtfinálovým zápasem českých hokejistech proti výběru USA.

Kdo vás přivedl k hokeji a jaké byly vaše začátky?
Jsem první z naší rodiny, kdo hraje hokej. Rodiče mi říkali, že to bylo v době Nagana. Byla jsem malá, měla jsem rok a mně se to v televizi hodně líbilo. Od té doby jsem začala říkat, že budu hokejistka. Prostě jsem si vydupala, že chci jít na hokej. Rodiče mě tam dovedli, takhle jsem začala. V Pardubicích jsem byla od Kurzu bruslení až do dorostu.

Jak na pardubickou kapitolu vzpomínáte?
Hrozně ráda. Zrovna včera jsme se o tom bavily s holkami. Zavzpomínaly jsme, protože každá z nás začínala s kluky, jelikož týmy pro malé holčičky nejsou. Vzpomínám na to rád, dodnes se s kluky bavím, pamatuji si samozřejmě pana trenéra Bažanta. To byl opravdu výborný trenér, který mě od začátku bral jako jednoho z kluků. Nedělal žádné rozdíly.

Jaké to bylo hrát proti klukům?
Jako menší jsem to tolik nevnímala, že to je něco zvláštního. Jak jsem s kluky vyrůstala odmalička, tak jsem měla prostě 20 bráchů a nepřišlo mi to zvláštní. Byla jsem jeden z nich.

Cítila jste třeba na ledě, že by na vás kluci dávali větší pozor?
Kluci z Pardubic mě samozřejmě chránili, ale kluci z jiných týmů po mně vyloženě šli, protože jsem byla holka. Například při buly mi jeden z nich řekl 'dávej si bacha, jdu po tobě'. Musím říct, že když mě potom někdo trefil, nebo se mě snažil ublížit, tak se mě spoluhráči zastali. Často se to stávalo proti Hradci, což nebude žádné překvapení.

Jak se zrodilo vaše rozhodnutí z Pardubic odejít do zámoří na univerzitu?
V dorostu mi bylo v Pardubicích řečeno, že s kluky dál nemůžu hrát. V Česku nebyla ženská liga perspektivní, tak jsem se rozhodla odejít do zahraničí. Tenkrát hrála Alena Mills na střední škole v Americe, potom i v NCAA. Přes jejího taťku jsem se domluvila, že se přijede podívat skaut a on mě vybral na jednu střední školu. Tam jsem odešla na dva roky, potom jsem přestoupila na jinou a následně šla na univerzitu.

Byla jste pod tlakem z riskantního kroku přejít do zahraničí?
Ani ne. Náročné to bylo z pohledu, že jsem v 15 letech odcházela od rodičů sama do Ameriky, neuměla jsem anglicky. I když má člověk angličtinu ve škole, tak se nedá říct, že by uměl mluvit. To byl trochu krok do neznáma. Já jsem ale věděla, že chci hrát hokej a tím, že jsem chodila do školy s vidinou dostat se na vysokou, na které budu mít plné stipendium a bude o mě postaráno, tak to bylo v pohodě. Určitě tam ale byly stresy, jestli to vyjde. Proto jsem do třeťáku i dálkově studovala v Česku, kdyby mi to nevyšlo, abych se nemusela vracet třeba v 18 letech do Česka a začínat od prváku na střední.

Můžete srovnat jejich holčičí středoškolskou ligu s klučičím dorostem, který jste hrála v Česku?
S holkami se nehraje tolik do těla. Bylo to trošku pomalejší, trošku méně techničtější, než byl dorost. Hlavně ten fyzický kontakt. S kluky musel být člověk pořád připraven na to, že může přijít hit kdekoliv na ledě. U těch holek se toho člověk bát nemusí.

Nastoupila jste na Clarkson University, co jste studovala?
Biologii se zaměřením na medicínu.

Michaela Pejzlová na olympiádě. Zdroj fotky: ČOV

Stala jste se první Češkou, která vyhrála NCAA. Jak tento úspěch vnímáte?
Myslím si, že to byl doposud největší úspěch mojí hokejové kariéry, co se vyhrávání pohárů týče, jelikož jsme vyhrály dvakrát za sebou. Bylo to super, strašně ráda na to vzpomínám. V tu chvíli se to slavilo normálně, jako se slaví vždycky, když se něco vyhraje. (smích) Poprvé u toho nebyli moji rodiče, tak jsem byla ráda, když jsme podruhé vyhrály v Minnesotě, tak mohli přijet a být u toho. Byla jsem šťastná za to všechno, co pro mě kvůli hokeji obětovali, že mohli vidět úspěch, který to přineslo.

Jaké bylo zázemí v univerzitní lize?
Musím říct, že v NCAA je opravdu super. V naší konferenci se nemuselo jezdit daleko, takže jsme cestovali autobusem. Když jsme letěli na Frozen Four (turnaj semifinále a finále NCAA, pozn. red.), tak jsme letěli privátním letadlem.

Druhou sezónou hrajete ve Finsku. Jak jste se dostala k tomuhle angažmá?
Před ukončením studia na Clarkson University jsem potřebovala pokračovat ve studiu. Hledala jsem magisterské vzdělání a na Helsinské univerzitě měli program, který mě zaujal. Ve čtvrtém ročníku na Clarksonu jsem měla hodně odborných předmětů jako neurologie, neurobiologie a podobně. Mě to hrozně zajímalo, takže jsem si vybrala tyto předměty. Chytlo mě to a když jsem viděla, že Helsinská univerzita nabízí magisterské vzdělání v neurovědě, tak jsem to zkusila. Když jsem se na tu školu dostala, tak byla jasná volba, že půjdu do Finska. Jejich liga je kvalitní, bylo to jednoduché rozhodnutí.

Jak se vám líbí v Číně? Měla jste možnost podívat se na jiné sporty?
Líbí se mi tu, je to neskutečný zážitek, obrovská čest tu být za Českou republiku a reprezentovat ženský hokej. Jelikož jsme v bublině, tak toho moc z Pekingu nevidíme, i když na zimák to máme půl hodiny. Jezdíme na něj autobusem, takže se člověk podívá, ale že by se dalo chodit po památkách, tak to ne. (smích) Je tu možnost vidět jiné sporty, ale ve vesnici, ve které jsme, to jsou sporty jenom na ledě. Osobně jsem byla na našich chlapech proti Dánsku, takže jsem viděla jen hokej. (smích)

Můžete popsat, jaký máte režim?
Trénujeme většinou jednou denně, když nemáme zápas. Zatím jsme zápasy hrály v časech, kdy nemusíme mít rozbruslení. Když jsme mimo zimák, tak máme volný prostor, aby se každá mohla připravit, zregenerovat, udělat co potřebuje, aby byla připravená na další zápas. Každý den jsme testované na COVID, kam chodíme ráno, což je zhruba vše.

Zdroj úvodní fotky: ČOV