logo 70 MLÁDEŽ
arena logo Facebook Tacebook YouTube Instagram
03.08.2020
Redakce

​Na ledě budu lítat, ale chci také tvořit, slibuje Tomáš Zeman

Patří k velkým talentům pardubického hokeje, ze kterého si v posledních dvou letech odskočil do Finska. Tam strávil Tomáš Zeman dvě sezony v barvách juniorského Mikkelinu Jukurit, aby se před nadcházející sezonou vrátil z vícero důvodů zpět do Pardubic. Už ale nikoliv do juniorského týmu, ale rovnou do áčka.

Ve Finsku nastřílel 19letý hokejový talent během dvou sezón 20 branek, ke kterým přidal 31 asistencí. Nejprve v týmu do osmnácti let, a poté ve dvacítkách. Další body už ale na severu Evropy nepřidá. Během suché přípravy totiž naskočil do té pardubické, a když došlo na první zúžení kádru, v týmu Dynama se udržel.

Měl jsi v plánu zkusit štěstí v pardubickém áčku, nebo to bylo rozhodnutí na poslední chvíli, třeba i kvůli pandemii koronaviru?
Bylo to plánované. Chtěl jsem udělat ve své kariéře další krok kupředu a hrát mužský hokej. Už jsem nechtěl hrát jen mezi juniory. Navíc mě čeká maturita, chodím gympl, tak jsem chtěl být v Česku a všechno si dodělat, abych měl školu hotovou.

Jaké bylo angažmá v Jukuritu?
První půlrok ve Finsku pro mě byl extrémně těžký. Přišel jsem tam s nulovou angličtinou a Finsky jsem samozřejmě také neuměl. (smích) Finové jsou navíc chladnější, hned vás mezi sebe nevezmou, takže je těžší si k nim najít cestu. Ty první měsíce jsem spíše přežíval. Tým se navíc nově skládal, takže si Finové udělali skupinky podle toho, jak se znali. A já jsem do žádné nezapadl. Bydlel jsem s dvěma Finy, kteří do týmu přišli z Kärpätu, a jelikož to byli nejlepší kámoši, tak to mi také úplně nepomohlo.

Kdy nastal zlom?
Jakmile jsem si v týmu našel kamaráda, tak už to bylo všechno lepší. V druhé sezoně navíc do týmu přišel slovenský obránce Jakub Martiška, tak jsme v kabině seděli vedle sebe a dávali jsme to spolu.

Na co z Finska nejvíce vzpomínáš?
Nejvíc mě překvapila mentalita lidí, jak berou samotný trénink. Asi po měsíci, co jsem tam byl, jsme dělali dřepy a já jeden nedojel úplně dolů… Jeden spoluhráč mě tak seřval, že už jsem si něco podobného nikdy nedovolil. Každý tam chce být nejlepší a tomu se všechno podřizuje.

Co po vás trenéři ve finské juniorské soutěži chtěli?
V obraně se jede systém, ale v útoku vám řeknou, ať si děláte, co chcete. Hráči jsou tam natolik kreativní, že vždy dokážou něco vymyslet. Číslo jedna je tam ale bruslení. Před každým tréninkem jsme jeli dvacet minut různé úkroky, cvičení… Často jsme dělali power skating, což jsem v Česku dělal naposledy snad v šesti letech. Tam je to úplně automatické, a třeba i u A-týmu.

Počítal jsi s tím, že by si se hned po návratu mohl dostat do pardubického áčka?
Doufal jsem, že by to mohlo vyjít, a jsem za to samozřejmě rád. Od začátku června jsem chodil s některými hráči působícími v zahraničí na led. Tréninky sledovali i trenéři Dynama a po jednom takovém mi trenér Michal Mikeska řekl, ať si přesunu věci do kabiny Pardubic.

Co tě v ní čekalo?
Překvapilo mě, jak mě kluci hned vzali mezi sebe, i když jsem jich většinu vůbec neznal. To jsem i po té zkušenosti z Finska ani nečekal, spíše jsem si představoval, že se budu tři měsíce jen tak rozkoukávat, a ono to bylo úplně v pohodě.

Jak vnímáš současnou atmosféru v klubu, která je po špatných sezónách se vstupem nového většinového majitele optimistická?
Cítím, že každý ví, co tady bylo, a soustředí se na to, aby se to neopakovalo. Od hráčů, přes trenéry, po kustody… Všichni vědí, že už by to chtělo něco víc.

S čím jdeš do nejbližších týdnů a celé sezony?
Chci zabojovat o áčko, abych hrál alespoň třetí nebo čtvrtou lajnu. Na ledě budu lítat, ale chtěl bych také tvořit hru, protože si myslím, že jsem v tom dobrý.