Jan Hrabal
Musíme dřít, abychom uspěli, nabádá Zdeněk Uher
PARDUBICE — Potrpěl si na řád a pořádek. Zdeněk Uher se nikdy s nikým nemazal, možná i proto pomohl vychovat řadu světových hráčů. Největšího trenérského úspěchu dosáhl po boku Luďka Bukače v roce 1996, kdy český národní tým získal ve Vídni titul mistra světa. Původem Západočech je nejvíce spjatý s pardubickým hokejem, dlouho pracoval v mládežnickém úseku, na počátku 80. a 90. let spoluvedl A tým.
Se zájmem sleduje i současné výkony Dynama a říká: „Úsilí hráčů v každém utkání musí být enormní, nemůžeme si dovolit hrát profesorský hokej. Současné problémy bych neházel na nynější vedení, to předchozí zaspalo s doplňováním kádru po odchodech klíčových hráčů. Pavla Rohlíka obdivuji, jak všechno vzal na sebe a jakou má odvahu. Měli bychom mu za to poděkovat.“
Ještě před svátky zavítal na tradiční Vánoční setkání mistrů. „Milerád jsem přišel. Setkáváme se z různých generací. Celé setkání má vysokou úroveň, mohu se vidět s lidmi, které během roku jinak nepotkám. Vždycky si máme co říci, naše téma je jasné: lední hokej. Je příjemné, že lidé mají snahu se setkat a popovídat si. Sdělujeme si novinky, co nás během roku potkalo. Je to bezvadná věc!“
Pocházíte z Holoubkova od Plzně. Jak jste se dostal s ledním hokejem do Pardubic?
„Začal jsem s ledním hokejem doma v Holoubkově u pana Vinše. On hrával za Plzeň. U něj jsem vyrůstall, byl zemědělcem, chodil jsem mu pomáhat a nakonec jsem jako osmnáctiletý přišel do Plzně, kde jsem začínal vedle něj. To bylo v roce 1954. Po dvou letech jsem odešel na vojnu do Dukly, naše parta postoupila jako první do nejvyšší soutěže. Pak jsem se vrátil na dva roky do Plzně a v roce 1960 jsem přišel do Pardubic. Býval jsem kamarád s Jiřím Dolanem a domluvil mi angažmá zde a zůstal jsem v Pardubicích.“
Plzeňské nářečí vás zcela opustilo…
„Já se to ‚kampa déš‘, ‚kdopa jsí‘, ‚hráčí‘ odnaučil! Již v roce 1964 jsem začal trénovat mládež s Josefem Novákem, dělali jsme spolu přípravku. Mezitím jsem hrál druhou ligu za Kolín. Obojí mě moc bavilo. Pak jsem přešel k mladším žákům, ke starším a posléze k dorostencům. Ti věkově zapadají do dnešní juniorky. U toho jsem začal pracovat pro československou reprezentaci do 18 let, v roce 1978 jsme získali stříbrné medaile v Bremenhavenu. Trénoval jsem i dvacítku, ale pouze rok, neboť jsem tehdy pracoval v Gottwaldově a bylo obtížné dojíždět na časté srazy, tak mi svěřili reprezentační béčko. Tahle práce mi vyhovovala. K A týmu reprezentace jsem se dostal v roce 1994, kdy si mě vytáhl Luděk Bukač, spolu jsme to dotáhli do zlaté Vídně.“
Zastavme se u pardubické mládeže, u které se dlouhá léta působil v 70. a v 80. letech. Čím to, že tihle hráči vyrostli až do světového hokeje?
„Disciplína byla základ, na ní jsem si potrpěl. Naše trenérské povolání jsme dělali dobrovolně, s Horymírem Sekerou nebo Miroslavem Velinským jsme jej brali jako poslání. Snažili jsme se hlavně vychovávat hráče pro A tým. Beru, že výsledky umocňují výkon a obráceně, ale pro mě bylo směrodatné, když se naši hráči dokázali prosadit v prvním mužstvu. Nikdy jsem nebyl mistrem republiky, vždy nejvýše druhý. Ale pamatuji si, že Kometa třeba vyhrála titul, ale nikoho moc nevychovala, my ano. Brno nás poráželo, ale já jim argumentoval: ‚Ukažte mi, kolik jejich hráčů z dorostu jde do áčka? Ani jeden. U nás jdou a mají šanci se chytit.‘ To je moje filozofie.“
Disciplína je základ!
Posouvali jste už tehdy hráče nahoru, jako se to děje nyní?
„Ano, ale byl jsem na to dost alergický. Nesnášel jsem, když si vzali dorostence nahoru a on seděl na střídačce, to bylo k ničemu. Když už si ho berou, tak ať hraje. Samozřejmě na to musí mít. Talentovaný hráč by ale neměl trpět a ze střídačky se to nenaučí. Vždy jsem říkal: ‚Buď budeš hrát alespoň nějaký omezený čas v áčku, nebo se vrať zpátky do dorostu.‘ My přece nemůžeme talenty vraždit, ale podporovat je!“
Vašima rukama prošla spousta hráčů…
„Na začátku 80. let skončila trojice Vladimír Martinec – Jiří Novák – Bohuslav Šťastný a další. Zařadil jsem do mužstva Františka Musila, Dominika Haška, jmenujme dále Kopeckého, Jiroutka, Danihelku nebo Střídu s Hrubešem. Tým jsme hodně omladili. Držel jsem nad nimi ruku, přešli z dorostu do A týmu. Museli jsme je podržet a ne, že když udělal chybu, že ho dořvu, až se dostane do kolen, to není umění. Mladému hráči, když vezmete sebedůvěru, je to nejhorší, co můžete udělat. Ten se musí rozvíjet a trenéři mu musí být nápomocni.“
Zároveň jste ale hráče dost sekýroval, že?
„Jak jsem říkal: disciplína je základ. To se pak projeví i na ledě. Já chodil hráče kontrolovat v sobotu večer domů, zda dodržují večerku! Stalo se, že jsem se stavil u rodičů, on se díval na televizi a vše bylo v pohodě. Já jsem pak o půl jedenácté vzal auto a potkal jsem ho na taneční zábavě.“
Jak jste takovou situaci řešil?
„Druhý den přišel do šatny a oznámil jsem mu, že nebude hrát. Měl týden službu a tréninky. Musel si rozmyslet, zda v takovém přístupu bude pokračovat. Já chtěl vždy pracovat s lidmi, kteří mají o hokej zájem a chtějí pro něj něco udělat. Hráč a trenér jsou spolupracovníci, tak to je. Hráči si musí uvědomit, že pokud budou chodit na diskotéky, tak nemohou dělat profesionální sport. Věděli o mně, že jsem až takový, že je kontroluji. Já si nastavil pravidla takto a musela fungovat. Kdo to nechtěl dělat, tak jsem se nezlobil, já ho vyhodil a za dva týdny se třeba vrátil. Kolektiv vede hráče k zodpovědnosti a kamarádství, tohle mu pak chybělo. I rodiče za mnou chodili, měl jsem na své zásady pozitivní ohlasy, protože klukům něco dávaly. Někteří hráči třeba hráli jen druhou ligu, jiní ale to dotáhli až do reprezentace. Jsem rád, že jsem se na jejich výchově mohl podílet spolu s dalšími mládežnickými trenéry Pardubic.“
Jak jste se doplňovali s Horymírem Sekerou?
„Naše filozofie byla totožná, to bylo důležité. My jsme intenzivně spolupracovali. Já byl u dorostu a Horymír u A týmu, mým zájmem bylo dostat co nejvíce hráčů k němu. On se chodil dívat na naše zápasy, slyšel má hodnocení a vzájemně jsme se informovali. Souhra mezi námi fungovala. Oba jsme uznávali férové jednání. Oprávněnou kritiku hráč přijme, nesmysly, abych jej zdegradoval, ne. To je to nejhorší, co může trenér udělat. Já měl problémy i s rodiči, ale nikdy jsem je nestahoval na hráče, to vůbec ne! Vždyť je hráč v tom nevinně, nebudu jej trestat za něco, za co nemůže. Mozaiku si musí každý trenér složit, aby fungovala. Vždy jsem se snažil vybírat ty hráče, u kterých jsem viděl prostor pro spolupráci. Teď jim mohu poděkovat, že dokázali moje myšlenky realizovat, je to jejich zásluha!“
Takže vám pak dali za pravdu?
„Většinou to bylo tak. Jiné myšlení máte v osmnácti, ve dvaceti letech a pak jiné ve třiceti, nebo čtyřiceti. Někteří se dostali na pozici trenéra a také vnímají, že disciplína je základ úspěchu. Uvedu jeden příklad: Miloše Říhu jsem onehdy z Gottwaldova vyhodil, když jsme se potkali tady v Pardubicích, tak se mi omluvil a že jsem vlastně udělal správně. Každý trenér pracuje tak, jak nejlépe umí.“
Zeptám se na Dominika Haška. Byl už v raném věku předurčen ke světové kariéře?
„Řeknu to takhle: on chtěl za každou cenu výš a výš. Neustále na sobě pracoval, vážil si každé šance. Na něm jsem viděl, že se neuspokojí, jeho vlastnosti jej dohnala až na samý vrchol. Nikdy nebyl spokojený.“
Byl i silnou osobností?
„Jak jsem měl možnost ho poznat, tak ano. Někteří brankáři nejsou rádi, když jim hráči na tréninku střílí okolo hlavy, Dominikovi to vůbec nevadilo. On si ji dokonce vynucoval, protože chtěl simulovat situace z utkání. I proto dokázal na své úspěchy.“
Když se v roce 2009 vracel do Pardubic, pár škarohlídů se dívala na jeho comeback skrz prsty. Jak jste tehdy reagoval vy?
„Znal jsem jeho povahu, proto jsem byl přesvědčený, že mužstvu pomůže. Měl veliké zkušenosti z nejlepší ligy světa, své návyky přenesl dovnitř mužstva, proto bylo tak silné. Oceňoval jsem u něj to, že málokdy přerušil hru, ale naopak kotouč rozehrál a nemuselo se tak vhazovat v naší třetině. Obráncům pomáhal s rozehrávkou. Bylo jedině dobře, že jej hráči respektovali, proto dosáhli na mistrovský titul.“
Zastavme se u zisku mistrovského titulu české hokejové reprezentace v roce 1996 ve Vídni. Čím to bylo, že tehdejší tým zde zvítězil?
„My jsme s Luďkem Bukačem přišli k národnímu mužstvu v roce 1994, ve Stockholmu jsme o rok později získali čtvrté místo. Zařadili jsme do mužstva kladenskou trojici Vejvoda–Patera–Procházka, tenkrát jim bylo jedenadvacet let. Dávali jsme jim šanci na mezinárodních turnajích, otloukli se. I když zpočátku nebyly naše výsledky, jak bychom si přáli, tak jsme získávali zkušenosti a zúročili je ve Vídni. Trpělivost se vyplatila, navíc jsme se mohli opřít o pětici hráčů z NHL.“
Všichni si moc dobře pamatujme další úspěchy…
„Zařídila je právě silná generace hráčů narozených v sedmdesátých letech. Určitě nelze zapomenout na neúspěšný světový pohár, kdy jsme vysoko prohráli v Německu. Myslím si, že tehdy moc nepomohli hráči ze zámoří. Pak si to i uvědomili, semkli se a byli posilami týmů, které dosáhly na zlata.“
Bylo by jednoduché vše házet na jednoho člověka. Já Pavla Rohlíka obdivuji, že všechno vzal na sebe
Pojďme do přítomnosti. Chodíte pravidelně navštěvovat zápasy Dynama?
„Do konce října jsem byl na chalupě, od té doby jsem tu pravidelně. Bolí mě, že naše výkony nejsou takové, jak bychom si představili.“
Čím to podle vás je?
„Je jednoduché hledat chyby v trenérech, to ale nelze. Trenér je zodpovědný na tréninku, a to ze sedmdesáti procent, hráč třicet. Ve vlastním utkání to je obráceně. Můžeme trénovat, co chceme, ale realizace v zápase buď je, nebo není. Hlavním důvodem současných výsledků je, že nám chybí střední generace.“
Narážíte na odchody hráčů do zahraničí v minulých sezonách?
„Přesně tak. To ale není vina současných funkcionářů, tady zaspalo předchozí vedení. Chápu, že nejde budovat mužstvo dopředu na pět let, jako jsme to dělali my, ale kontinuita tu musí být. Je třeba si talentované hráče smlouvami podržet tak dlouho, aby mi vrátil důvěru a péči z mládí. Ať odevzdá tři čtyři roky, pak ať si jde vydělat. Mezitím ale musím kádr vhodně doplnit, aby mi nevznikla výkonnostní mezera. A to se tady nedělo. Když v každém ročníku vychováme jeden dva hráče pro A tým, je to veliký úspěch. S takovými hráči musíme tvrdě pracovat, nejen z důvodu, že jsou nejlacinějšími, že je nemusíme kupovat.“
V současném kádru Dynama najdeme spoustu mladých hráčů okolo dvaceti let…
„To je jedině dobře, tohle je cesta! Bylo by největší chybou talentované hráče zadupat do země, když se jim nedaří. Talent musíme podržet, být trpěliví a dát mu šancí. Pokud to hráč vycítí, tak vám to vrátí. Dneska není problém hráče stáhnout po deseti minutách na ledě, ale on musí cítit šanci. A když se mu daří, ať hraje více času. Trenér v tomto musí jít s kůží na trh. Vím, že to je těžké, ale jde to.“
Hovoříte z vlastních zkušeností, že?
„Jistě. Sezonu po odchodu lajny Martinec–Novák–Šťastný se nám nedařilo, trvalo nám, než dorostli další hráči. Před vánoční přestávkou jsme byli poslední o dva body za Gottwaldovem, kde jsme hráli. Pokud bychom zde vyhráli, tak bychom jej o skóre přeskočili. Ředitel Tesly tehdy přišel, že nepojedeme na vánoční turnaj do Švýcarska, že budeme muset trénovat. Já jsem mu řekl: ‚Proč říkáte takové nesmysly? My máme natrénováno, naším problémem je hlava. My potřebujeme se dostat ze šatny a venku získat sebevědomí.‘ Hráli jsme utkání v Gottwaldově a já ho odehrál na dvě lajny, Dominika Haška jsem poslal do brány a zvítězili jsme 5:2. Jeli jsme pak do Švýcarska, hráli jsme tam i s Duklou Jihlava v čele s Jiřím Králíkem a my jim ve finále dali 7:3. Tam se to zlomilo a my získali sedmnáct bodů z dvaadvaceti možných. Nabízeli nám psychology a kdovíco, ale já tvrdil: ‚Čím víc do toho budeme vrtat, tím to bude horší. Musíme se s tím srovnat sami.‘ Pak jsme hráli jiný hokej, výsledky umocňovaly výkonnost a rozjelo se to. Vytvořila se osa týmu, která mužstvo opravdu táhla. Junioři vám vnesou do hry rychlost, elán a bojovnost, musí se ale opřít o hráče zkušenější. To je podstatné. Nám tady chybí střední generace, aby výkonnostně táhla celé mužstvo. Tohle jsme tady v dřívějších letech zanedbali.“
Tady vidíte příčiny současných nezdarů?
„Každý mančaft táhne střední generace. Oni musí mít výkonnost a patřit do národního mužstva. Takoví hráči by dnešní tým podrželi, o tom jsem přesvědčený. Vedle nich by pak rostli Martin Kaut nebo Filip Zadina a další. Vezměte si v Kometě Brno hraje Martin Nečas. Proč? Protože hraje mezi výbornými zkušenými hráči, kteří ho podrží. A opět jsme u výkonnosti hráčů střední generace. V Pardubicích přitom mají výborné podmínky. Otázkou je, jaký limit platí pro jejich výkon.“
A tým vede generální manažer a hlavní trenér v jedné osobě…
„Já to řeknu na rovinu: Pavla Rohlíka obdivuji, jak všechno vzal na sebe a jakou má odvahu. Měli bychom mu poděkovat, že se neschoval a naopak šel dolů na střídačku. On je generálním manažerem, mohl zůstat v boxu a dosadit jiného trenéra. On jde s kůží na trh a snaží se o maximum. A ještě jedna věc: běhá mi mráz po zádech, když vidím, co jsou schopni hráči v některých situacích vymyslet. A takové chyby opravdu nejdou na vrub trenéra. Nechci je urážet, pouze hodnotím, co vidím. Kluci bojují, mají snahu, ale některým chybí hokejové myšlení.“
V čem je tedy problém?
„Někdy je pravda krutá. Není fér se schovávat za jednoho člověka. Naše současné problémy není otázkou jen nynější sezony.“
Chybí Dynamu urvat dva tři zápasy v řadě?
„My je můžeme vyhrát, ale nesmíme si myslet, že to je hotové. My nejsme v situaci, kdy si můžeme dovolit pak odfrknout, ba naopak: my musíme dřít do konce sezony v každém utkání. Nemáme mužstvo na profesorský hokej, ale musíme hrát v enormním nasazení každé utkání. Naše úsilí musí být enormní, jinak neuspějeme. Hráči si tohle musí uvědomit.“
Rozhovor se Zdeňkem Uhrem jste si mohli přečíst v zápasovém bulletinu PUK věnovanému k poslednímu utkání s Kometou Brno. Pro nejbližší domácí duel s Karlovými Vary připravujeme interview s Josefem Palečkem, jehož dres s číslem 10 před začátkem utkání Dynamo slavnostně vyřadí.