17.03.2008
Jan Hrabal

Libor Pivko po odmlce opět v zápase. Záda drží, oddechl si potom

PARDUBICE — K poslednímu zápasu nastoupil 29. prosince loňského roku na Spenglerově poháru proti celku Adler Mannheim. Další den normálně absolvoval trénink v davoské Vaillant Areně, po jeho skončení se smolně zranil. Z ledu mu museli pomoci spoluhráči. Diagnóza? Posunutá ploténka. Pardubický útočník Libor Pivko si pak prožil dva měsíce starostí, nevěděl, co bude. Nakonec se problémy posouvají správným směrem… „Spravilo se to, chtělo to čas, naštěstí to vypadá, že to bude v pořádku,“ je rád sedmadvacetiletý útočník HC Moeller Pardubice, který minulý týden v pátek poprvé naskočil od tohoto momentu naskočil mezi extraligové mantinely.

Jak se cítíte? Po zranění po posledním tréninku na Spenglerově poháru jste poprvé oblékl extraligový dres…
„Bruslení mi chybí, cítím to i na tréninku, chybí mi tam rychlé kroky, není to ještě stoprocentní. Já se v tom utkání hlavně svezl s pětkou, které se daří. Radovan Somík s Jirkou Cetkovským hrají výborně a oba předvádějí vynikající hokej, takže já se trochu vyvezl na jejich výkonech. Je štěstí, že mě tam trenéři dali.“

Jak jste říkal, stoprocentní bruslení ještě není, jsou ale zcela v pořádku vaše záda?
„Byly super. Měl jsem tam i nějaké pády po soubojích u mantinelu, vše proběhlo v pořádku, cítil jsem se dobře. V létě to ještě musím pořádně posílit, snad to dobře dopadne.“

Co vám tedy přesně bylo?
„Měl jsem posunutou ploténku, když se mi to přihodilo, tak mi to na zádech přeskočilo nějaký nerv, tlačilo mi to na něj, takže jsem měl problémy s chůzí, podlamovala se mi koleno, jakoby mi vypínaly nohy, takže jsem skoro nemohl chodit. Časem se to zlepšovalo, trošku jsem tím pomohl dobou odpočinku a procvičováním.“

Poslední zápas před ošklivým zraněním odehrál Libor Pivko na Spenglerově poháru proti Adleru Mannheim.

Foto: Andy Mettler /www.swiss-image.ch/

Nějak jste záda před prvním zápasem testoval, co všechno snesou?
„To už na trénincích je prověřuji. Už trénuji tři týdny, v nich jsem se snažil hrát trochu do těla právě proto, abych si byl jistější v osobních soubojích, když do mě někdo najede, abych si byl jistější, že to záda udrží. Musím to zaklepat, zatím to drží.“

Zvažoval jste hodně, zda naskočíte do soutěže o 11.–14. místo?
„Všichni se divili, že vůbec chci ještě hrát, když vlastně o nic moc nejde. Pro mě osobně je to velmi důležité, dá mi to hodně. Už jsem to doma nemohl vydržet, ten jeden zápas, věřte mi, dal strašně moc. Dokázal jsem si, že to mohu udržet, aniž by mě záda bolela.“

Takže tento impulz vzešel od vás?
„Nikdo mě nepřemlouval, žádný tlak z vedení nebo trenérů na mne vyvíjený nebyl. Sami mi říkají, abych se dal do stoprocentního pořádku, že na mě dají.“

Libor Pivko: Toto bylo mé nejvážnější zranění

Jak to tedy bude s vámi dál v nadstavbě?
„To záleží na dohodě s trenéry, kteří chtějí dát prostor mladým hráčům. Uvidíme. Já bych rád hrál, bude to pro mne jedině dobře, když budu vidět, že v příštím roce budu moci být stoprocentně v pořádku a nastoupit.“

Ono, že jste odehrál jeden zápas, musí být pro vaší psychiku nesmírně povzbuzující…
„Přesně tak to je. Kvůli tomu jsem to dělal, abych věděl, že se mohu řádně nachystat na další sezonu. Že v létě, až vyjedu na led, budu moci stoprocentně bruslit, srážet se, cokoliv zkrátka. Hlavně potřebuji vědět, že to záda vydrží.“

Je tedy váš léčebný proces u konce, nebo se ještě nějak doléčujete?
„Ještě stále na zádech pracuji. Dostal jsem nějaké cviky, které se týkají dýchání, zad a břicha. Sem tam se snažím něco cvičit, ale už mě záda přestala bolet, takže se spíše udržuji. Snažím se hlavně dohnat, co jsem ztratil na ledě v bruslení. Muselo být vidět, že mi chyběla akcelerace, že je vše takové pomalé. Jsem ale zase nesmírně rád, že záda drží.“

V pátek proti Vítkovicím se opět objevil v sestavě HC Moeller Pardubice. A je rád, že záda drží.

Foto: Vladimír Škorpík

Vy jste přitom známý velmi aktivní bruslením dopředu i dozadu. Tušíte, kdy se dostanete do všeobecné pohody v tomto směru?
„Snad už to bude optimální v přípravě na příští sezonu. Teď máme pár zápasů do konce, důležitá bude letní příprava, abych se opravdu pořádně přichystal. Doufám, že už na jejím začátku to bude opravdu stoprocentní.“

Bylo toto zranění nejvážnější ve vaší hokejové kariéře?
„Určitě! Pár jsem toho prošel – otevřená zlomenina ruky, křížový vaz v koleni, otřesy mozku ani nepočítám… Ale nejvážnější to bylo z důvodu, že jsem nevěděl, jak to bude. Páteř je pro hokejistu nejhorší zranění.“

Počkejte, to mohlo hrozit i ukončení kariéry, kdyby se to nevyvinulo směrem, jakým se to posunulo?!
„Těžko říci, to vám nikdo nepoví. Musíte odpočívat a zlepšovat to cvičením, nikdo vám ale nezaručí, že budete hrát. Pro mě to byly nesmírně těžké dva měsíce, protože to pořád bolelo a nevěděl jsem, zda se to zlepší. Pořád to bylo takové stažené, že jsem nemohl chodit ani ležet. Spravilo se to, chtělo to čas, naštěstí to vypadá, že to bude v pořádku.“