14.11.2006
Jan Hrabal, fotografie Luboš Lang

Jaroslav Koma: Odmala jsem chtěl hrát za Pardubice

V extralize nenajdete mezi hráči, kteří pravidelně nastupují, lehčího obránce. I jeho výška ční hluboko pod průměrem extraligových údajů. Jaroslav Koma však tyto své tělesné parametry nepovažuje za hendikep. Naopak. Nová tvář v pardubickém A týmu se ale úspěšně zabydlela a získává si nové fanoušky. Slovenský rodák se podle svých slov cítí v Pardubicích, kde chtěl odmala hrát, báječně. „Je to tu výborné! Vím, že se opakuji, ale máme úžasné fanoušky, hokej tu dělají výborní lidé, v kabině je skvělá parta. Starší kluci nám mladým pomáhají, z angažmá v Pardubicích jsem velice nadšený!“ nadšeně hlásí jedenadvacetiletý bek HC Moeller Pardubice.

K týmu se Jaroslav Koma připojil letos v červenci, když HC Moeller nastupoval na led. „Počítal jsem, že to bude tak na týden a pak půjdu pryč. Zabojoval jsem, trenéři mě pozvali na soustředění do Šumperka, kde to byla od rána do večera velká dřina. Stále jsme trénovali, bylo to náročné. Jsem rád, že jsem měl možnost se ukázat a že pan trenér a generální manažer mě vzali a mohu být součástí mužstva. Jsem moc spokojený,“ pokračuje Jaroslav Koma.

„Střízlíci“ v extralize
  • JAROSLAV KOMA (Pardubice): 177 cm, 70 kg
  • Josef Řezníček (Karlovy Vary): 170 cm, 81 kg
  • Pavel Zubíček (Zlín): 177 cm, 81 kg
  • Lukáš Pulpán (Plzeň): 169 cm, 78 kg
  • Petr Kadlec (Slavia): 179 cm, 78 kg

Nebyl jste během letní přípravy jak na trní, aby se neozvalo „díky za tvé služby, ale do sestavy se nevejdeš“?
„Bylo to velice náročné, dá se to trpět dva až tři týdny, kdy čekáte, kdy vám kdo co poví. Já nevěděl do poslední chvíle, jak to bude. Kluci pak šli do Hradce Králové a já si říkal, že to snad zabalím a že nebudu moci hrát ani první ligu. Byl jsem nadšený, když si mě generální manažer zavolal a pogratuloval mi, že jsem udělal dobrou práci a že v ní mohu pokračovat. Snažím se být přínosem pro celé mužstvo.“

Kdy jste si naopak začal říkat, že by to mohlo vyjít?
„Už celou minulou sezonu jsem si věřil, ale začátek byl podobný. Nevěděl jsem totiž, kde budu hrát, postupně se mi zavírala vrátka do různých prvoligových celků, zůstala mi jen juniorka v Havířově. Tady jsem ale velice vděčný trenérovi, protože jsem dostával hodně prostoru na ledě, psychika se celkem sbírala a celou sezonu jsem si ohromně věřil.“

Sbírám zkušenosti každým střídáním

A přišel jste do Pardubic…
„Na soustředění jsem dorazil takto nastartovaný. Přišel jsem do kádru, kde jsem znal jen jména. Polovina z nich je navíc draftována NHL… Ale zase jsem si říkal, že to jsou také lidé z masa a kostí, takže to musím překonat a dělat vše pro to, abych zůstal v kádru. Druhý týden byl náročnější, bylo ale dobré, že jsem přes víkendy mohl jezdit domů, což mně také pomáhalo. Pak už začaly přípravné zápasy před sezonou a říkal jsem si, že by to mohlo vyjít. Starší kluci mi radili skvěle, jak mám hrát. Povzbuzovali mě, přidávalo mi to na sebevědomí.“

Který ze spoluhráčů se vám takto nejvíce věnoval?
„Asi Petr Čáslava. Dále krajané – Jánko Lašák, Andrej Novotný, Dušan Andrašovský a nesmím zapomenout na Miroslava Hlinku. Ale každý z týmu mě povzbuzoval!“


Jaroslav Koma sice neoplývá fyzickým parametry, na soupeře si ale dokáže počkat.

Jak jste to bral na začátku sezony, když tu bylo 9 beků a bylo jasné, že „jeden musí z kola ven“?
„Přišel jsem vlastně jako třináctý obránce, tak jsem si říkal, že to bude doslova masakr, že to bude velice náročné. Dřina se ale vyplatila. Na začátku extraligy mi trenér pověděl, že budu jako devátý obránce a že mám počítat s hostováním do Hradce Králové. Pravidla extraligy hovoří, že měsíc musí být hráč v klubu a pak může jít na hostování. Nevěděl jsem ale, co se děje. Hrál jsem tady, byl jsem moc spokojený, ale neuměl jsem si vysvětlit, zda tedy jsem nebo nejsem devátý obránce. Pak jsem to vypustil z hlavy a zavolali mi poté trenér a generální manažer, že měsíc přešel, takže mohu hrát i v Hradci. Teď už chodím do Hradce pomáhat, nastupuji tam velice rád, jsem v zápasovém zatížení. Mladý hráč moc příležitost nemá a sbírá je doslova každým střídáním. Musíte se zkrátka vyhrát a je velmi dobré, že mohu chodit do Hradce.“

A občas tam dáváte i vítězné góly…
„Sem tam to tam spadne.“ (směje se)

Vysokých hráčů se nebojím!

Teď mě napadlo – prý vás trenér nesmí chválit?
„Stalo se dvakrát, že mě pochválil do novin a pak další zápas jsem zkazil. Poprvé to bylo ještě v přípravě, kdy jsem namazal v utkání s Brnem, podruhé jsem hrál do té doby docela dobře a zase jsem to pokazil. Od přítelkyně mám proto zakázané číst noviny. S tím Brnem to asi bylo o psychice, že jsem si o sobě myslel, jak mě trenér srovnával s Lubomírem Višňovským. Bylo to o jen psychice hráče, kdyby to tehdy vyšlo s Brnem dobře, tak by si naopak lidé říkali, jak se ten mladý parádně nakopl. Takový je ale život.“

Jak se vyrovnáváte se svou postavou? Ta není na bourání soupeřů u mantinelů…
„Je to takové všelijaké. Když vám trenér poví, abyste hrál do těla, tak se o to snažím. I když jsem byl v mládežnických reprezentacích, tak jsem neustále bojoval s vyjádřeními, že jsem malý a že to nemá význam. Máte to pak neustále na očích, jak vám je to vyčítáno. Po příchodu do Pardubic jsem viděl podporu trenéra. S někým se srazíte a přijdete na střídačku a pohled jeho očí je takový, že jsem dobře udělal. To mi pak moc pomáhá. Nikdy jsem se nebál hráčů, kteří mají metr devadesát a sto deset kilo, že ho netrefím. Párkrát zašívaný jsem už byl, hokej je kontaktní sport, beru to tak. Dělám vše proto, abych dál rostl herně. A nemám strach, když má někdo dva metry. Spíše se bojím nižších hráčů.“


Náraz Jaroslava Komy pocítil mladý plzeňský obránce Richard Kepl.

Ale třeba karlovarský obránce Josef Řezníček na své nižší postavě má založenu svou hru. Sledujete jej výrazněji a studujete jeho hru?
„Minulý rok jsem chodil na zápasy Vítkovic. Zrovna tam hrály Karlovy Vary a říkal jsem si, že Řezníček je takový menší provokatér. Občas někoho popíchne a tak. On ale má svoje roky a ví, co si může dovolit. Sledoval jsem si jeho rozbruslení a díval jsem se na jeho styl bruslení. Bruslí s neuvěřitelnou lehkostí, má super těžiště, výbornou střelu. Snažím se z něj brát příklad jako z každého jiného menšího obránce – Kimma Timonena, Petteri Nummelina nebo Lubomíra Višňovského, jak jsem vzpomínal. Do těchto hokejistů mám hodně moc daleko, čeká mě mnoho práce, ale mám psychickou podporu v rodině, u přítelkyně a také u trenéra. Navíc v Pardubicích chceme neustále vyhrávat a to mě baví! Nemám rád, když přijdete do kabiny a tam se spekuluje o porážce. To tady není! Tady se chce neustále vyhrávat a bodovat! To mě žene dopředu! Jsem rád, že se daří i Hradci Králové, že tam můžeme pomáhat. Nikdy se tam nezoufá a jezdí se vyhrávat!“

On vlastně o vás měl Miloš Říha zájem už před časem, že?
„To už je tři roky dozadu, vyrůstal jsem v prešovských mládežnických mužstvech, pak jsem jako dorostenec hostoval u reprezentačního trenéra a manažera v Nitře. Jako dorostenec jsem hrál první lajnu juniorky. Bylo mi řečeno, že mi mistrovství osmnáctek neujdou, vrátil jsem se domů. To byl asi můj chybný krok v životě, slíbili mi, že budu hrát i v mužích, ale skončil jsem v baráži juniorky. To byl takový zářez, osmnáctky mi nevyšly, trochu jsem si pokazil koleno v půlce sezony. Teď jsem nevěděl, co bude. Zda nastoupím s muži nebo ne. Byly tam všelijaké náznaky, nevěděl jsem, kde budu. Otec tu má spolužáka, sehnal číslo na pana trenéra a zeptal se ho. Dostalo se to k trenérovi Říhovi, ten se ale nějak neozýval, takže jsem odehrál dva zápasy v juniorce doma bez smlouvy a musel jsem pak podepsat na dva roky. Dva týdny na to volal pan Říha, že bych mohl přijít do pardubické juniorky, že by se zařídilo hostování u mužů v Hradci Králové, že bych mohl hrát i v extralize. Otec mu se smutným hlasem pověděl, že mu je líto, ale že jsem podepsal na dva roky doma. Jsem rád, že si pan Říha vzpomněl i teď a dal mi šanci. Jsem mu zavázaný velice, to je věc, která mi stále hraje v hlavě – abych jej nezklamal, trenéra Rohlíka a pana Kusého, protože to jsou opravdu odborníci. Nikdy jsem od nich neslyšel, že mám problém s váhou, nebo že jsem malý.“

Jsem rád, že v Pardubicích nerozdávám jen perníky

Ale fanoušci se na to ptají…
„Nedivím se. Když si někdo přečte soupisku a podívá se na mě, tak si asi řekne: ‚Koma, to bude nějaký nový‘, a když mě poprvé uvidí tak asi dodá: ‚Ten ale nemůže hrát hokej, když je takový malý‘.“

Jste sice slovenské národnosti, ale prý jste vyrůstal v Česku?
„Otec je voják z povolání, když mi bylo půl roku, odstěhovali jsme se do Postoloprt u Loun, kde byla vojenská základna. Tam jsme žili čtyři a půl roku. Je to směšné, ale jako pětiletý jsem poté v rodině rozhodoval, zda se vrátíme domů na Slovensko. Tehdy jsem ale řekl, ať se vrátíme. V té době se lámala republika, tehdy jsem to moc nepociťoval, ale říkal jsem si, že když jsem Slovák, tak se vrátíme domů. Z odstupem času i tatínek a maminka občas povídají, že jsme tu asi měli zůstat. Pro mě a bráchu, který také hraje hokej, by to asi bylo lepší. Jsem rád, že jsme prokousali hokejem tady, brácha hraje v havířovské juniorce a já se chytil tady.“


Sparťan Marek Černošek je sice o dvacet kilogramů těžší, Jaroslav Koma s ním ale tento souboj neprohrál.

Vypadáte opravdu a upřímně spokojeně. Chybí vám v Pardubicích vůbec něco?
„Ne! Jen přítelkyni mám daleko. Jsem tu nadšený a spokojený. Je to možná legrace, ale když jsem byl malý kluk, tak se mě tatínek ptal, kde bych chtěl hrát. Už tehdy jsem řekl, že buď Pardubice nebo Vítkovice. Do Ostravy jsem se vloni jezdil dívat a za Pardubice teď hraji. To je fakt super! Nad čím se doma zasmějeme, tak před třemi roky, když jsem sem mohl jít, tak to propuklo v prešovském vedení a přišel za mnou nejmenovaný funkcionář a povídal mi: ‚Kam ty chceš jít? Do Pardubic? Tam budeš akorát tak perníky rozdávat!‘ Teď se moc těším na vzájemné setkání, minulý rok v prešovském hokeji skončil, ale budu rád, až ho o Vánocích potkám na ulici a podám mu ruku a povím mu, že perníky tu opravdu nerozdávám.“

Tak mu kupte rovnou dárkové balení!
„To je dobrý nápad! Asi to udělám. Jsem v Pardubicích fakt nadšený, klub mi dává úplně vše. Je to jen na mě, abych ukázal, co ve mně je.“


Jaroslav Koma.