Padesátník Jiří Šejba: Díky sportu mám život bohatý

„Kariéru jsem měl od sedmnácti do třiceti osmi let, poté jsem se začal věnovat hokeji z druhé strany coby trenér a činovník. Když se člověk ohlédne, tak se mi podařilo být dlouho u ledu jako aktivní hráč a posléze jako trenér, nyní jsem jím dvanáctou sezonu. Život mám díky sportu bohatý a jsem za to rád. Tak nějak jsem si to představoval,“ říká Jiří Šejba.

Jaká role vás baví více?
„Rád vzpomínám na chvíle na ledě, starostí bylo celkově méně, nyní na druhé straně coby trenér a sportovní ředitel nebo skaut mám více povinností. Je potřeba si chystat přípravu, organizovat různé věci, k tomu patří nezbytné papírování. Určitě mi pomohlo, že jsem hrál dlouho lední hokej, ale musel jsem se jakoby předělat. Když někam přijdu, tak díky hokejovému jménu se k některým věcem dostanu snáze a mám dveře otevřenější. Stále je to o tom dostat se do licencí a mít teoretické dovednosti. Jako sportovní ředitel jsem musel poznat organizaci a management, aby mládežnický hokej byl veden správným směrem. To není jednoduchá věc, aby člověk mohl říci, že by to z fleku zvládl.“

Přesuňme se k vašim hokejovým začátkům. Kdo vás k tomuto sportu přivedl?
„V Pardubicích byl odjakživa lední hokej sportem číslo jedna, pak ještě košíková. Chvíli se tu hrávala nejvyšší soutěž kopané jinak nic. V mé době, kdy jsem začínal, tak excelovala trojka Vladimír Martinec – Jiří Novák – Bohuslav Šťastný. Oni tady vytvořili v 70. letech vynikající partu, neustále jsme je měli na očích a mohli jsme se od nich učit. Díky nim jsem se oddal hokeji, bylo tu jiné společenské zřízení, tak jsem mohl být neustále u sportu.“

Nutili vás vůbec rodiče ke sportu?
„K lednímu hokeji mě přihlásila maminka, neboť jsem byl hyperaktivní dítě. Rodiče chtěli, abych se vybil. Měl-li jsem možnost, tak jsem vzal hokejku, hrávali jsme u baráku, na ulicích a neustále jsme něco dělali. Hokejku jsem měl v mládí neustále v ruce.“

Uliční život dětem chybí

Jak vás bavilo vstávat v pět hodin ráno?
„Rodiče musí kluky nutit. Tato rána jsou nepříjemná, občas vás něco bolí a nechce se vám. Občas je problematické stíhat školu. Je potřeba, aby rodiče na kluka tlačili a nenechali mu příliš volné působnosti. My to měli tehdy snazší, teď mají děti daleko více možností… Do sedmnácti let, kdy se to láme, je dlouhá etapa a přestanou-li rodiče na dítě působit, tak ho můžeme všichni ztratit. Rodiče by nám měli více pomáhat.“

To je stejné jako za vašeho mládí?
„Nyní čelíme obrovské konkurenci nových sportů: in line hokej a bruslení, florbal a další různé hry. Děti mají k dispozici internet a počítače. Všechny se nenarodily aktivní ke sportu, my jsme dřív přiletěli domů ze školy, hodili tašku do rohu a utíkali ven. Tehdy jeden ze sta zůstával odpoledne doma, teď každý druhý… Na sídlištích mezi baráky vidíte méně sportujících part jako tehdy. My jsme stále běhali, hráli hokejbal, bandy hokej, vybíjenou, košíkovou a i kuličky. Teď to chybí a je to znát, že některé věci musíme dohánět v rámci našeho klubu. Tento uliční život dětem chybí.“

Chtěl jste někdy seknout s hokejem v této době?
„Když člověk patří k nejlepším v ročníku, tak nemá tuto touhu. Vyhrávali jsme ceny a také jsme uspěli na závěrečných mistrovstvích. V této době Pardubice vyhrávaly mistrovské tituly v mládežnických soutěžích, proto si nepamatuji chvíli, kdy bych byl otrávený. Jasně, nemůžete mít hned všechno, nemůžete mít tolik kamarádů, až tolik holku… To bylo tehdy jednodušší. Teď klukům vysvětluji, že když sem od šesti let chodí, tak se musí do ledního hokeje ponořit a dávat mu co nejvíce v období mezi patnácti a osmnácti lety, aby je tento sport mohl provázet celý život.“

Jak velkým nebezpečím jsou bary a různé zábavní podniky pro hokejovou mládež?
„Správná otázka! Když si vzpomenu, tak jsem poprvé v baru byl někdy v devatenácti letech, ale tehdy byly jiné možnosti.“

Doba se změnila…
„Když jsem měl volnou chvíli, tak jsme jeli na chatu a tam jsem byl neustále venku, hrával fotbal, hokejbal nebo jsme chodili s partou na ryby. Vypadli jsme z města a bylo nám skvěle. Jasně, občas jsme si sedli do hospody, ale nesmí se to přehánět.“

Když se člověk do něčeho pustí, měl by do toho jít naplno!

Když se řekne vaše jméno, většině hokejových fanoušků se vybaví hattrick proti Kanadě ve finálové skupině mistrovství světa v roce 1985…
„V tomto zápase jsem byl asi opravdu nejvíce vidět. Dal jsem mnoho gólů, v národním týmu jsem dal nějaké hattricky, ale tento byl výjimečný. Pamatuji si, že Slovanu Bratislava jsem v sezoně dal čtyři branky. My jsme jako tým hráli výborný hokej a dávali jsme branky. Opět to potvrzuje, že když se člověk do něčeho pustí, tak by do toho měl jít naplno.“

O vás se říká, že jste svou střelu měl zkrátka v ruce. Musí se s tím člověk narodit?
„To je to, co nám nyní chybí. Kluci i díky tomu, že denně nechodí před barák a nedrží neustále hokejku, tak toto musíme nyní nahrazovat. To je ten uliční život, o kterém jsem mluvil. Když od šesti let denně hrajete, tak to dostanete do ruky. Já chodíval na naše fenomény od malička a sledoval, jak dělají kličky a zkoušel jsem si je s balonkem nebo s pukem na zamrzlém rybníku. Je málo lidí, kteří se s tím vyloženě narodí, ale určitá zručnost se projeví tím, že to odmalička zkouší a jde si za tím.“

Získal jste mistrovské tituly s Jihlavou v roce 1985 a Pardubicemi v letech 1987 a 1989. Příjemné vzpomínky?
„Jihlava měla dřív pár ‚záklaďáků‘ a mohla si vybírat nejlepší hráče, kteří šli na vojenskou službu. Mistrovské tituly padaly Jihlavě neustále, odváděla se tam navíc dobrá práce. My jsme vyhráli titul v roce 1987 po delší době. Tak od roku 1983 byl pardubický tým stabilizovaný a začala se tam tvořit vynikající parta. Občas někdo odešel na vojnu, druhý se vrátil a tam se začaly utvářet úspěchy, které byly podloženy prací trenérů a výběru hráčů na počátku 80. let. To se pak plně podepsalo na mistrovských titulech v sezonách 1986/1987 a 1988/1989.“

V čem byly tehdejší Pardubice tak dobré?
„Asi v technice, možná jsme zaostávali v agresivní hře. My si vytvářeli spoustu gólových šancí, tehdy jsme hráli hodně technicky, nikdo ‚nechrtil‘ a hráli hodně kombinačně. My to okoukali od trojky Martinec – Novák – Šťastný. Ta nám dávala velikou vizi. Hokej se zrychloval, museli jsme do něj dávat i další věci jako bránění u mantinelu, což skvěle ukazoval Otakar Janecký. Lední hokej se měnil, hlavní věcí byla ale skvělá parta.“

Ta je v Pardubicích i nyní…
„Ta dělala, že jsme mezi sebou soutěžili a tím se posouvali dále. Kombinace v Pardubicích byla po dlouhá léta třešničkou na dortu našich výkonů. My jsme nejradši dávali branky do prázdné branky nebo mezi nohy. Dorážky nás moc neoslovovaly. Lední hokej se vyvíjel a i takové góly začaly přicházet.“

S řadou svých bývalých spoluhráčů se vídáte pracovně na klubu, chodíte i s dalšími třeba posedět?
„Někdo se rozletěl do světa, jiný u hokeje zůstal. Chodíváme hrát veterány za klub, já jezdím za old boys národního týmu. Času není tolik, takže se nevídáme tak často.“

Je třeba se učit od kvality

Díky společenským změnám jste mohl v produktivním věku okusit zahraničnímu angažmá. Kde se vám líbilo nejvíce?
„Každá štace měla svoje – tím myslím Jokerit Helsinky i Buffalo Sabres. Pak jsem se na dva roky vrátil a odešel jsem do Slovanu Bratislava a Německa. Každé angažmá mi něco dalo, musel jsem se adaptovat do tamních států, musel jsem si poradit s řadou věcí, ale ty mě posunuly dál a dokázal jsem se postarat sám o sebe. Nespoléhám se, že to za mě někdo udělá. To byl pro nás všechny obrovský posun, když jsme venku viděli, že když něco ošidí, tak se mu to ve zlém vrátí. I v tomto směru to byla veliká škola.“

Jak poctivý jste byl v trénincích?
„Když si vzpomenu na sebe, tak v mladých letech, dorostu a juniorech jsme byli zvyklí trénovat tak na sedmdesát procent. My to zkrátka nemáme v sobě trénovat naplno… Jenže jsme byli zruční a měli českou hlavičku, takže jsme si dokázali poradit. V národním týmu jsme přidali třeba dvacet procent rychlosti a rázem jsme byli schopni aplikovat naši chytrost a hrát neočekávaně. V tomto jsme byli oproti jiným národním týmům unikátní.“

Teď jste trenér. Vynadáte hráči, když své práci nedává sto procent?
„Nikdy nejde trénovat neustále na sto procent, ale chci, aby jeli na devadesát a pak byli schopni přidat. Určité věci si musíte osahat a pojedete na maximální výkon později. Ale když má kluk na víc, tak nechci, aby jel pouze na dvojku. To dneska nestačí, i když to vypadá, že je nejlepší.“

Co vás na současné práci nejvíce baví?
„Chci naučit kluky to, co by je mohlo posunout dál… Je třeba se učit od kvality, rychlost se může přidat později, ale když se budou snažit dělat všechno rychle a ne kvalitně, tak dojdou do cíle, který je níže a nedosáhnou na vysokou úroveň.“

Nenarážíte s tím u hráčů?
„To víte, že hráčům se zdá, že po nich šlapu. Nicméně to je o tom, že když po vás člověk šlape, tak má zájem o to, aby se zlepšoval. Naopak když si ho nevšímá, tak to je to nejhorší… Když vidím, že někdo hltá moje věci, tak mu chci dát co nejvíce, neboť stále je na čem pracovat. Chci, aby kluci měli ze hry radost jako celá pětka. Nesmí si závidět, že ten dal gól, druhý měl přihrávku a on dělá jen tu černou práci. Je jedno, kdo dává branky, protože psychika celé pětice jde nahoru, když se jí daří jako celku. A tím nabudí soutěživost ostatní, aby se jim vyrovnali.“

To je vaše filozofie?
„Dá se to tak říci: umět hokej do kvality, dát k tomu určité dovednosti, které ve spojení s kombinací utvoří skupinu lidí, která na ledě chce vyhrávat, aby jí to chodilo z hokejky na hokejku a klapalo to. Pak má člověk obrovskou radost, která nakazí celý tým. Pak je lední hokej zábavou!“

Na klubovém facebooku najdete video v HD kvalitě

Přání Jiří Šejbu hokejistům HC ČSOB Pojišťovna Pardubice.