Jan Bulis je v Moskvě spokojený. Člověk si tam zvykne, rád hlásí

Byl váš odchod do ruské superligy velkým krokem do neznáma?
„V Rusku jsem podepsal smlouvu na dva roky doslova na posledních chvíli. Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu a byl jsem z toho trochu vyklepaný. Nevěděl jsem co mě čeká, ale sezona se nakonec docela povedla. Do týmu jsem zapadnul výborně. Hodně jsem se spřátelil především se Švédem Nilse Ekmanem, který reprezentoval na mistrovství světa v Kanadě. Hráli jsme většinu času i společně v jedné řadě a z osobního pohledu může panovat velká spokojenost. Škoda jenom nevydařeného play off.“

Dlouhých devět let jste hrál v NHL, další roky předtím v mládežnických zámořských soutěžích. Byl to proto pro vás velký přesun ze „západu“ na „východ“?
„Určitě to je skok do něčeho naprosto nového. Když jsem odjížděl, tak jsem skoro nevěděl, jaké týmy tam jsou. Smlouvu jsem totiž podepsal dva dny před začátkem soutěže a hned jsem odehrál první mistrovský zápas. Jelikož jsem do zámoří ale odešel už v šestnácti letech, tak jsem zvyklý se s takovýmito změnami vyrovnat. Člověk se určitě postupně oťuká, ale první měsíce znamenají opravdu velký skok. Teď mi ale vše přijde už úplně normální a jsem tam spokojený.“

Chtěl jste za každou cenu zůstat v NHL a čekal jste proto do poslední chvíle na zajímavou nabídku z některého klubu?
„Samozřejmě nabídky byly, ale stále se to protahovalo. Od 1. července začali volní hráči podepisovat smlouvy a měl jsem několik nabídek. Nakonec jsem si ale vybral nabídku z Ruska. I z ruské soutěže jsem měl několik nabídek, ale vybral sáhnul jsem po nabídce Chimiku. Teď už mohu jenom klepat na dřevo, že jsem udělal dobře.“

V Rusku podepisuje smlouvy čím dál tím více opravdu kvalitních hráčů, do superligy odcházejí i kvalitní Kanaďané, ale přece jenom, co jsi řekl svému agentovi, když přišel s možností odejít právě do Ruska?
„Ta otázka padla už za mého dřívějšího agenta pana Crhy. S panem Crhou jsem ale přestal spolupracovat a přestoupil jsem k panu Hamalovi. Také k jeho rukám přišlo několik nabídek z Ruska a asi měsíc před podpisem jsem o tom hodně přemýšlel. Stále jsem si říkal, že bych přece nikdy z NHL do Ruska nemohl odejít. Pak jsem se ale dostal do situace buď čekat na zajímavou nabídku z NHL, nebo vzít ihned už tak dost zajímavou nabídku z Ruska. Já jsem ale chtěl už začít hrát, tak jsem podepsal. Je ale pravda, že jsem hodně lidí překvapil.“

Chimik Moskevská oblast je klub, který se nachází na předměstí Moskvy. Hrálo to důležitou roli?
„Především jsem chtěl do nějakého silného týmu a blízko Moskvy. Ono už stačí, že Chimik leží na předměstí Moskvy, která je opravdu obrovská. Když jsou zácpy, tak jedete z centra Moskvy k hale i dvě hodiny. Navíc vzhledem k letecké dopravě z Čech je to ideální. Kluci, kteří hrají třeba v Omsku nebo Kazani, tak v Moskvě předsedají a cestují pak ještě hodiny dál. Teď se navíc dá letět i přímo do Pardubic, což je naprosto perfektní.“

Jak jste si užil cestování po Moskvě?
„Auto jsem si tam rozhodně vzít nebo koupit neodvážil. Doprava tam vypadá opravdu hodně nebezpečně. Klub nám ale přidělil řidiče, o kterého se dělím s Ekmanem. Pracuje pro nás nonstop, je stále na telefonu a vozí nás všude kde potřebujeme. Centrum města je ale příjemné. Moskevský obchvat má ale snad dvě stě padesát kilometrů a je stále ucpaný, takže tam bych se bál jezdit.“

Ze zámoří jste byl zvyklý na vysoký standard, jak to proto vypadalo v Rusku například s ubytováním?
„Je to panelákové předměstí. Výhodou pro hráče ale je, že v Rusku všechno vyfasujete. V NHL si musíte ubytování hledat, tady ho máte zadarmo, stejně tak je to i s automobilem. Máme svého kuchaře, jídlo je pro nás stále připravené. Byt máme ale docela pěkný a útulný, ale venkovní sídliště je fakt síla. Pobíhá tam hodně potulných psů, manželku s dítětem dokonce už napadli. Je to občas, jak se říká, o hubu. Člověk si ale zvykne. První měsíc je síla, člověk si říká, co tady vůbec dělá a bude dělat. Pak se ale oťuká a už je to v klidu.“

Co vám vůbec řekla manželka, když se dozvěděla, že se budete stěhovat do Ruska?
„Byla z toho hotová. V NHL se mnou byla už od doby, co jsem hrál ve Washingtonu, takže také byla zvyklá na něco jiného. V Montrealu i ve Vancouveru jsme měli hodně známých, takže z této změny byla hodně nešťastná, ale už si zvykla. Je to samozřejmě všechno finančně zajímavé a ví, že jsem tam po hokejové stránce opravdu moc spokojený. Po dlouhé době mě opravdu začal bavit hokej a moc se už těším na sezonu.“

Finanční stránka je pro vás určitě zajímavá. Je pro vás výdělek v Rusku v procentuálním vyjádření vyšší než v NHL?
„Pro mě je to určitě mnohem výhodnější. Je to už jenom tím, že klub mi platí byt a dopravu. V Rusku maximálně utratím za nějaké věci pro osobní potřebu. Když hraje člověk v NHL, tak si musí shánět dům, zaplatit si auto a živobytí je tam určitě komplikovanější.“

Život v Rusku má své stinné stránky, ovšem pozitivním faktem je určitě sportovní úroveň soutěže. Ta se navíc ještě výrazně zvedla po příchodu hráčů, jako jste například vy. Jak jste byl spokojený v tomto směru?
„Opravdu jsem byl maximálně spokojený. Vždyť soutěž se opět rozroste o další týmy, bude tam tým z Běloruska nebo z Kazachstánu. Podle vzoru NHL se týmy rozdělí do skupin a mělo by tam snad být až dvacet čtyři týmů. Navíc o tuto soutěž už mají zájem týmy ze Švédska nebo z Finska. Sám jsem zvědavý, co z toho bude a jsem přesvědčený, že tam bude z Ameriky a Kanady chodit čím dál tím více hráčů.“

Jak by z vašeho pohledu vypadalo porovnání hokeje v NHL, české extralize a ruské superlize?
„Rozhodně bylo pro mě obtížné si zvyknout na velké rozměry hřiště. Asi jsou větší než v české extralize a samozřejmě na hokej je pak víc času. Diváci mohou vidět víc akcí tři na dva nebo dva na jednoho. V NHL je ale na všechno méně času, často je to taková přehazovaná. Když hráč dostane puk, tak je hned u něj hráč a rozhodně je to mnohem víc kontaktní. Rusáci jsou ale pověstní ‚hračičkové‘, kteří si to nejraději dávají až do prázdné branky. Dá se ale na to zvyknout. Když jsem se bavil s Petrem Čajánkem, tak říkal, že je to úplně o něčem jiném než v NHL.“

Přestoupil jste do týmu, který měl vysoké ambice. Byl v průběhu sezony znát velký tlak od majitele klubu?
„V sezoně stačí, aby se dva nebo tři zápasy za sebou prohrály a majitel hned přijde do kabiny a dostaneme pěknou čočku. Do kabin pak přijde i manažer, ten nám taky pěkně dá. Navíc to schytá i trenér a pak jde za námi i trenér. Majitelé klubů v Rusku mají obrovské balíky peněz, ale hokeji moc nerozumí. Chtějí jenom hned zlatou medaili. Například se nás na setkání zeptají, co mají udělat pro to, abychom byli nejlepší. Někdo řekne, že je potřeba postavit novou bázu, tak si to odškrtnou a postaví nám nový hotel. Byl jsem z toho pořádně vykulený, protože jsem nikdy nic podobného neviděl. Člověk ale pak už může počítat s tím, že když se dvakrát prohraje, tak druhý den přijde do kabiny a hned se bude muset vyhrávat. Majitel Chimiku je bývalý voják, asi vysloužilý generál. Klub vlastní Moskevská oblast a on je gubernátor této oblasti. Sponzora velkého nemáme, vlastní nás vlastně stát.“

V základní části jste obsadili čtvrtou příčku, panovala alespoň s tímto výsledkem v klubu spokojenost?
„Spokojenost byla až na poslední zápas. Mohli jsme totiž být ještě na třetí příčce a dostat se tak před CSKA Moskva. Prohráli jsme ale doma překvapivě s Traktorem Čeljabinsk, který byl v tu dobu snad na patnáctým místě. Mohli jsme tak v play off narazit na jiného soupeře. Celý rok jsme se pohybovali kolem osmého devátého místa, takže byla v klubu nespokojenost, protože chtěli, abychom byli v elitní čtyřce. Nakonec jsme se tam dostali, protože poslední dva měsíce jsme byli podle mého názoru nejlepším týmem v ruské soutěži. Z posledních dvaceti zápasů jsme snad jenom dvakrát prohráli. Noviny o nás začaly psát, že se na osmdesát procent dostaneme do finále. V osmifinále play off jsme ale narazili na Severstal Čerepovec, za který například hraje Petr Čáslava nebo Josef Straka. V základní části jsme s nimi hráli vždycky velice vyrovnané zápasy a hned jsem si říkal, že to bude hodně těžký. V sérii jsme prohrávali 1:2, ale na jejich hřišti jsme dokázali vyhrát a všichni jsme byli přesvědčení, že už je doma porazíme. Doma jsme jim ale hrozným způsobem podlehli. Vedli jsme už 2:0, ale oni dokázali vyrovnat a deset sekund před koncem zápasu vstřelili vítěznou branku. Měli jsme tak po sezoně a v klubu panuje velká nespokojenost.“

Co se potom dělo v klubu?
„S trenérem i manažerem si velice dobře rozumíme. Věděli, že chci jít co nejdříve na operaci s ramenem. V klidu mě pustili a mám je pouze informovat, jak to se mnou vypadá. V Rusku to totiž funguje tak, že když tým nepostoupí nebo brzy vypadne z play off, tak hráči dostanou týdenní volno a potom až do konce dubna v klubu trénují. Výplata jim totiž běží právě až do konce dubna. Co ale vím, tak v klubu je velká nespokojenost, zvláště potom, co se nám podařilo sérii vyrovnat na 2:2.“

V průběhu celé sezony jste měl problémy s ramenem, které vyvrcholily operací a potažmo i vaší neúčastí na mistrovství světa. Rameno už máte operované, co s ním tedy přesně bylo?
„Vyložený úraz se mi nestal, spíš mě potkala obrovská smůla. Hned první trénink v Rusku po podpisu smlouvy jsem si při svlékání výstroje nějak špatně hnul s ramenem a od té doby mě bolelo. Když jsem hrál, tak to bylo v pořádku, ale v klidu mě z toho bolela celá ruka. Začala mně natékat i chrupavka a začalo se to zanášet. Musel jsem proto dostávat přibližně jednou za měsíc přímo do kloubu injekce. Místo turnaje Karjala Cupu jsem proto šel k panu doktorovi Holibkovi do Olomouce. Prohlédl mi rameno a zjistil, že je pravděpodobně odumřelá chrupavka a že bude potřeba i plastika vazu. Nebylo to ale potřeba hned operovat, takže jsem hrál dál pod injekcemi a odjezdil i nějaké reprezentační turnaje. Kdyby to opravdu jen trochu šlo, tak bych do Kanady jel, ale nešlo to. Když to pan doktor navíc otevřel, tak řekl, že bych další sezonu s tím už nedohrál. Operace ale dopadla dobře, šest týdnu jsem v něm měl dráty, ale teď už je mám vyndané a můžu s ním začít trénovat.“

Na váš další světový šampionát jste se tedy nepodíval, sledoval jste ho alespoň v televizi?
„Na ten závěr jsem se určitě díval a především na naši čtvrtfinálovou bitvu. Byla obrovská škoda, že jsme utkání prohráli, navíc když jsme v poslední třetině vedli 2:1. Je ale pravda, že na zápasy se slabšími soupeři se moc nedívám. Radši se totiž v televizi dívám na fotbal. Je to zvláštní, ale mám to tak už od dětství. Ani v zámoří jsem se nedíval na NHL.“

Při vaší první sezoně v Rusku jste nasbíral 48 bodů v 57 zápasech. Nastřílel jste 17 gólů a k tomu jste si připsal 31 asistencí. Jste spokojený s tímto bodovým stavem?
„Jsem určitě spokojený, protože po prvních deseti zápasech jsem měl snad jenom dva body za dvě nahrávky. Říkal jsem si, že to snad není možné. Šancí totiž bylo hodně, ale potom nás trenér dal dohromady s Ekmanem, se kterým jsme si parádně sedli. Odehráli jsem spolu celou sezonu, jenom u nás točili další křídlo. V kanadském bodování celé soutěže jsem skončil na devátém místě a potom začátku to je určitě skvělé. Šlo ale jenom o to, zvyknout si na větší kluziště a zvyknout si na nové spoluhráče. Hokej mě potom i obrovsky bavil a škoda opět jenom toho play off. Podobné body bych chtěl zopakovat i v další sezoně a myslím si, že se to i v klubu očekává.“

Takže další rok na stejném místě, ve stejném klubu?
„Na devadesát devět procent určitě ano. Mám tam dvouletý kontrakt a těším se tam.“

Jaký máte v klubu program pro následující měsíce?
„Liga začíná hned na úvod září, 14. července máme vstupní prohlídky, kdy už tam musíme být. Člověk by řekl, že to je brzy, ale od půlky března jsem už kvůli rameni doma. Pojedeme na dva týdny do Finska na soustředění a potom nás čekají přáteláky s celky z ruské superligy. Bude to příprava, kterou jsem tady v loňském roce neměl. To jsem chodil na přípravu s týmem Sršni Skuteč pod vedením pana Topola, který mě nechal s nimi trénovat. Hned potom jsem musel vlétnou do zápasu ruské superligy, takže to byl pěkný skok. Na přípravu se proto těším a věřím, že budu lépe připravený. Teď se v Čechách připravuji s bratrancem Ondrou Bulisem, se kterým spolupracuji už asi šest let. Hlavně se soustředím na to, aby bylo rameno stoprocentně v pořádku.“

Zvládnete se připravit už na začátek sezony?
„Určitě ano. Mám ještě dva měsíce, než odjedu do Ruska a podle doktora už mohu začít cvičit s expanderem nebo lehkými činkami. Po měsíci, až bude rameno pevný, mohu přidat těžší zátěž. Hlavně se zatím soustředím na nohy, chodím běhat, jezdím na kole. Prostě tak, abych byl dobře připravený na sezonu.“

Foto: www.ximik.org