HC DYNAMO PARDUBICE
logo 70 1973 1987 1989 2005 2010 2012
08.07.2019
Jan Hrabal

Petr Sýkora: Děkuji Pardubicím, že jsem mohl hrát doma

PARDUBICE — Úctyhodnou profesionální hokejovou kariérou se může pochlubit Petr Sýkora. Pardubický rodák a odchovanec odehrál všech 919 utkání v naší nejvyšší soutěži včetně baráže za mateřský klub, pomohl mu ke dvěma mistrovským titulům. Nejen na východě Čech získal řadu trofejí. Extraligový rekordman v počtu vstřelených branek ve čtyřiceti letech končí, v klubu ale pokračuje.

Topstory video.

„Chtěl bych poděkovat pardubickému hokeji, že mi umožnil tak dlouhou kariéru a strávit ji skoro celou doma. Poslední sezony nebyly ideální, dva tři roky jsem přemýšlel o konci. Vše uzrálo poslední dobou a došlo k tomu nyní,“ řekla klubová legenda, jehož dres s číslem 37 jistě jednou zamíří pod strop arény.

Jak dlouho jste o konci přemýšlel a co všechno jste zvažoval?
„Během sezony jsem měl skoro jasno, že skončím. Malinko na konci jsem přemýšlel o opaku, ale udržel jsem si přesvědčení, že nebudu pokračovat. Nikdo mě nepřemlouval, všichni respektovali mé rozhodnutí, mí blízcí ho věděli dlouho.“

Budete dál hráčsky aktivní?
„Nejdřív jsem si říkal, že už ne, ale rýsuje se jedna možnost, tak uvidíme.“

Budete dál činný v Dynamu?
„Moc rád bych pokračoval, s vedením klubu jsme se o mé nové roli bavili a dohodli jsme se na mém pokračování. Chci se věnovat mládeži, abych pomáhal rozvoji dovedností našich nadějí. Znamená to pro mě moc, vážím si možnosti, že takový klub mi dává tuto příležitost a že se mnou chce nadále spolupracovat. Udělám vše, abych mu pomohl.“

Do obrany jako bratr? O tom jsem nepřemýšlel

Pobavme se o vaší kariéře. Kdy jste vůbec s ledním hokejem začínal?
„Začínal jsem s hokejem a fotbalem dohromady, do třetí třídy jsem oba sporty hrál zároveň. K hokeji mě přivedli rodiče a strýc s dědou. Tatínek hrával basketbal, pochopitelně přemýšlel, že bych se mu třeba věnoval posléze. S bráchou jsme ale zůstali u hokeje.“

Byl vám bratr Michal vzorem?
„Určitě ano po hokejové stránce i ve všem. Když jsem se věnoval hokeji, tak samozřejmě také v něm.“

Bratr hrál v obraně, vy hned v útoku. Nepřemýšlel jste o defenzívě?
„V obraně jsem nikdy nehrál, od první chvíle mě to táhlo do útoku a ani mi nikdy nenapadlo jít dozadu.“

Zmínil jste jiné sporty… Proč jste se rozhodl pro lední hokej?
„Byl jsem v situaci, kdy o víkendech byly turnaje a trénovalo se více než dvakrát týdně a nešlo to už skloubit. Pro hokej rozhodlo, že v Pardubicích je extraliga, tehdy chodilo hodně lidí a hrál se tu parádní hokej. Pro mě tedy jednoznačná volba!“

Chodil jste fandit?
„Jasně, nevynechali jsme žádný zápas. Neměli jsme stálá místa. Jako mládežničtí hokejisté nás trenéři pustili na stadion a vešli jsme se někam, kde bylo místo, a fandili.

Měl jste někdy chvíli, kdy byste chtěl s hokejem seknout?
„V mládežnických dobách vůbec, toto nastalo až později, když se blížil konec mé kariéry. Jsem vděčný všem, že jsem hokej mohl hrát až doteď, vždycky mě to bavilo.“

Vynikal jste bruslením a střelbou…
„Rád budu nápomocen a chtěl bych klukům pomoci, jak budu moci. Na všem se dá pracovat, na technice střelby i na bruslení. Dříve jsem tak dobře nebruslil, to přišlo až s věkem a váhou, kdy jsem přibral a zesílil. Na všem se dá pracovat a rád budu mladým hráčům nápomocen.“

Za svůj rozvoj jsem vděčný i panu trenérovi Říhovi

Jistě jste hrával hokej na ulici, když jste přišel domů ze školy…
„Hokej za barákem, jak se to říkali, měl na mě vliv v mladších letech. Mladý kluk tak získává přehled, takový hokej pomáhá kondičně, když jsme ho hráli tři čtyři hodiny denně, a získávat součinnost s hráči. Určitě měl vliv na rozvoj mých schopností.“

První zápas za pardubický A tým jste sehrál v září roku 1996… Vzpomenete si vůbec na extraligové začátky?
„Tehdy Pardubice trénovali pan Miloš Říha s panem Josefem Palečkem. Pamatuji si, že mě vytáhli na letní přípravu, v sezoně 1996/1997 jsem odehrál 29 utkání, ač můj ice time nebyl pochopitelně takový, jsem za ně rád. Byl jsem vděčný za každou minutu. Byl to základ, že jsem se dostal a zůstal v prvním mužstvu.“

Jak důležitý pro váš další rozvoj byl Miloš Říha, který Pardubice tehdy léta vedl?
„On byl u mého vstupu do prvního mužstva, byl tu tři čtyři sezony v řadě. Měl obří vliv na můj rozvoj a působení v a týmu. Jsem mu vděčný za příležitosti, které mi dal. Pro mě to byl perfektní trenér.“

Vašimi prvními centr byli Tomáš Divíšek a Otakar Janecký…
„S oběma se mi hrálo super. S Tomášem jsme dobří kamarádi, s ním i s Otou se mi hrálo super. Otakar Janecký se v roce 2000 vrátil z Finska, já pod ním měl nejlepší sezonu, s ním hrát byla radost. Člověka viděl na dálku, nahrál mu přes všechny hráče, byly to skvělé sezony s ním!“

Dá se říci, s kým se vám kdy hrálo nejlépe?
„Těžká otázka… Spoluhráčů jsem měl mnoho, jsem rád, že jsem mohl hrát s takovými osobnostmi. Nerad bych na někoho zapomněl, určitě vzpomenu na Tomáše Rolinka, Petra Tatíčka, Josefu Marhu, Jardu Bednáře a další, to byly skvělé sezony. Ze Švýcarů mě napadají Reto von Arx, to byli hráči, kterým vděčím, že sezona vždycky dopadla tak, jak dopadla.“

Na mistrovský titul v roce 2005 nejde zapomenout!

Dvakrát jste okusil NHL. Proč to na konci minulého tisíciletí nevyšlo v Nashvillu?
„Tehdy mi bylo dvacet let. Odehrál jsem tam sezonu a kousek na farmě, po prvním ročníku jsem si říkal, že pokud se neprosadím do prvního týmu, tak bych se rád vrátil do Pardubic hrát dospělý hokej. Tady jsem měl možnost hrát první dvě lajny a vyhodnotil jsem to jako lepší. Po dvou měsících druhé sezony jsem se nakonec opravdu vrátil.“

A přišla nádherná léta s finálovými vrcholy v letech 2003 a 2005…
„Na to se nezapomíná! Se Slavií jsme prohráli 0:1 rozhodující zápas, když jsme srovnali z 1:3 na 3:3 a tady se stála fronta na lístky. Pamatuji si, že lidé si vařili čaj ve frontě přes noc, když čekali na vstupenky. To jsou neuvěřitelné vzpomínky… Škoda, že to nakonec nedopadlo. A pak přišel v roce 2005 můj první titul a na ten se opravdu nedá zapomenout!“

Celá sezona byla díky výluce v NHL výjimečná…
„Každý tým byl nějak posílený nejlepšími dostupnými hráči. Taky jsme měli perfektní mužstvo, prokázali jsme to i v play off.“

Po tomto úspěchu přišla druhá štace v NHL. Za Washington Capitals jste odehrál 10 utkání, v nichž jste vstřelil dvě branky a přidal dvě nahrávky. Proč to ani tehdy nevyšlo?
„Odcházel jsem tam trochu pozdě, hrál jsem jen pár minut za zápas, vyhodnotil jsem si to tak, že chci hrát jinde víc, rozhodl jsem se, že lepší bude se vrátit.“

A v sezoně 2006/2007 jste pomohl Pardubicím k dalšímu stříbru, v základní části jste nastřílel 37 branek a dalších 12 v play off…
„To byla jedna z mých nejlepších sezon po individuální stránce, ale zase tomu chyběl titul. Se Spartou jsme prohráli 2:4 na zápasy, musíme uznat, že tehdy měla fantastický tým a i stříbro bylo pro nás úspěchem. Každý ale jde do finále s tím, že ho chce vyhrát.“

To se povedlo v roce 2010 se stmeleným týmem okolo Dominika Haška…
„Dominika obdivuji a pro každého musela taková sezona být výjimečná, takovou personu člověk v kabině jen tak nezažije. Byl přínosem pro hokej i lidsky – v šatně jsme se spoustu věcí naučili. Sezona pak dopadla perfektně, celá byla skvělá!“

Jsem vděčný za všechny roky v Pardubicích

Nesmíme zapomenout vaše povedené roky v Davosu, kterému jste pomohl k zisku dvou mistrovských titulů…
„To bylo jedno z nejlepších angažmá, rád se tam i nyní vracím, mám tam spoustu kamarádů. Trénoval nás výjimečný trenér, jeden z nejlepších, který mě kdy trénoval. Byla tam výjimečná parta v kabině, tým měl semknuté jádro a byl neskutečně silný. Lední hokej tam byl úplně perfektní!

Jaký je Arno del Curto?
„On je vskutku výjimečná osobnost, který uměl s hráči pracovat. Na ledě byl opravdu přísný, ale vždy věděl, co na koho platí. Stačilo makat a on udělal vše pro to, aby dotyčnému pomohl s čímkoliv na ledě, mimo něj byl kamarádem.“

Poslední sezony v Pardubicích nebyly týmově nejpovedenější. Jak jste je prožíval hlavně roky 2017 a 2019?
„Pro nikoho není příjemné, když ví, že chce získat titul, pozvednout pohár a místo toho hraje baráž. Poslední roky byly nepříjemné, boj o extraligu je mnohem složitější. Baráž je nervózní, přijímáte obrovskou zodpovědnost za klub i jeho fanoušky. Nebylo to příjemné! Prošli jsme si tím, jsme rádi, že jsme to zvládli.“

Na kariéru je celek ale vzpomínáte v dobrém, ne?
„Jsem vděčný, že jsem hokej hrál takhle dlouho a poznal perfektní partu kluků. Chci poděkovat pardubickému hokeji, že jsem zde mohl strávit většinu své kariéry – moc si toho vážím!“

Přiznejte: byla někdy blízko situace, že byste odešel z Pardubic jinam?
„Byly chvíle, kdy jsem řešil jiné angažmá, většinou se ale jednalo o zahraničí. Poslední roky jsem měl i nabídky z Česka. Ale nebylo to tak daleko, že bych se rozhodoval vyloženě padesát na padesát. Vždy jsem to měl nastavené tak, že jsem chtěl pokračovat v Pardubicích, pokud by měly zájem. Vždycky se tak stalo a jsem za to rád!“

To je velká klubová věrnost…
„Vždycky musí být klub zájem, to je základ. Já si toho vážím, že to na straně Pardubic vždycky platilo a že jsem tu mohl zůstat. Pokud by nebyl, tak byl bych vděčný jinde a dohodli bychom se. Jsem zkrátka rád, že mi Pardubice vždy vyšly vstříc a že jsme se dohodli.“

Bez fanoušků se hokej hrát nedá

Komu vděčíte za nádhernou kariéru, jak důležitá byla a je podpora rodiny?
„Celou dobu mě drželi rodiče, kteří mě k hokeji přivedli. Jim patří velký dík, dále bráchovi, strýcovi nebo dědovi, kteří mě rovněž podporovali. Nesmím zapomenout na rodinu, tedy manželku s dětmi, kteří se mnou byli i ve Švýcarsku a prošli si vším. Vděčím za mnohé svým spoluhráčům, vedení, všem lidem okolo hokeje, kteří vytváří podmínky, aby člověk byl spokojený. Díky patří všem trenérům, kteří mě vedli celou dobu. Důležití jsou rovněž fanoušci, v Pardubicích jsou jedni z nejlepších, ne-li nejlepší. Patří jim velký dík i těm ve Švýcarsku. Všichni víme, že bez fanoušků, bychom hokej nehráli. Děkuji všem!“

Zastavme se závěrem ještě jednou u vaší budoucnosti. Jaká bude ve spojení s pardubickým hokejem?
„Jsme domluveni na tom, že budu pomáhat malým dětem v mládeži, budeme pilovat střelbu a bruslení. Těším se, že se budu moci dětem věnovat.“

U pardubické mládeže pokračuje v rolích trenérů řada bývalých úspěšných hráčů…
„Je skvělé, že tu jsou trenéři, kteří dříve hráli hokej. Všichni jako Richard Král, Michal Mikeska, Martin Koudelka a další jsou kluci, kteří se hokeji věnovali a mají mnoho věcí k předání. Pro mladé dětí je super, že je trénují tihle skvělí bývalí hráči.“

Blíží se nová extraligová sezona. Máte permanentku?
„Jasně, místa mám z loňska a jsem za ně rád!“

Jak věříte nově budovanému mužstvu?
„Týmu chci popřát, aby měl co nejlepší sezonu, aby se dostal do play off a neměl loňské problémy. Věřím, že trenéři s hráči udělají všechno, kluci mají za sebou perfektní přípravu, přijde mi že se tým povedlo skvěle posílit, což je super práce. Je to nyní na hráčích, my jim budeme držet pěsti. Snad zahrají co nejlépe!“