Osmdesátník Václav Ráliš: Hráči by měli mít k sobě profesionální úctu

„Chodili jsme normálně do zaměstnání a sporty jsme museli mít rádi, ať se jedná o lední hokej nebo fotbal. Měli jsme problémy s uvolněním, tehdejší doba byla jiná. Museli jsme s tím žít a počítat, popřípadě si uvolnění napracovávat, když jsme odcházeli dříve,“ vzpomíná na aktivní hokejové časy Václav Ráliš.

„Hráli jsme pro radost, nedá se říci, že pro peníze. Když jsme vybojovali ligu, tak jsme měli dvě stovky za vyhraný zápas a za remízu stovku,“ pokračuje jeden ze tří žijících hrdinů, kteří pro Pardubice vybojovali nejvyšší soutěž, ze které Východočeši nikdy nesestoupili a získali šest mistrovských titulů.

Jak jste cestovali na zápasy, jezdili jste den předem?
„Měli jsme autobus, říkali jsme mu ‚syrečkárna‘. Před zápasem jsme jezdili tak, abychom odpoledne přijeli. Hrávalo se od sedmi nebo půl osmé. Vždy jsme se prošli, dali si svačinu a pak šli na stadion odehrát utkání, po něm jsme jeli domů.“

Měli jste v zaměstnání vůbec nějaké úlevy?
„Kolik hodin jsme přijeli po půlnoci, tak o to později jsme mohli přijít později do práce. Jezdívali jsme tak ve dvě ráno, třeba z Brna to tak dlouho trvalo. Normálně jsem dělal od šesti, tak jsem šel na osmou.“

Jezdili jste někam vlakem?
„Později jsme měli zájezd na Slovensko. Hrávali jsme v Popradu, to jsme museli vlakem.“

Za postup jsme byli rádi

V sezoně 1949/1950 postoupily Pardubice do nejvyšší soutěže, ze které nikdy nesestoupily. Uvědomili jste si tehdy, co jste vlastně dokázali?
„To je těžké… Mohu odpovědně říci, že tenkrát se to tak neprožívalo. Byli jsme samozřejmě rádi, že jsme to vyhráli. Vím, že jsme si zazpívali, dali si společnou večeři a to bylo tak všechno.“

Tehdejší Sokol Pardubice v březnu roku 1949 postoupil do nejvyšší soutěže vítězstvím ve finálové skupině kvalifikace…
„Už si to moc nepamatuji. My jsme přes oblastní kvalifikace postoupili do finálového turnaje, kde jsme hráli s Prostějovem, Českými Budějovicemi a Popradem.“

Vás si ostatně vytáhli z dorostu, že?
„Tak to přesně bylo. Tenkrát se hrálo na dvě lajny se čtyřmi beky a jedním náhradním brankářem. Dostat se do mančaftu bylo velmi obtížné… Že si nás vzali, bylo zásluhou starších hráčů. Na naše tréninky docházeli třeba jako Bronislav Danda, Jiří Pleticha nebo Miloslav Mejzlík. Ty si s námi hráli a říkali, ať jezdíme s nimi. Jednou jsem přišel na trénink a kouč mi řekl, že mám jít trénovat s prvním mančaftem.“

To jste byl vyjukaný, že?
„Najednou jsem dostal dres, vykal jsem starším hráčům. To pak opadlo, bylo to dobré. Já ještě brousil týmu brusle, s tatínkem jsme měli dílnu, tak jsem je vozil v pytli. Později jsem za to dostával pět korun. Byl jsem šťastný, že tam jsem. Bylo to úžasné!“

Rád zajdu na hokej!

Pardubicím muselo tehdy pomoci spojení oddílů, viďte…
„Já hrával za Rapid Pardubice, ten byl na Židově, kde se nacházelo přírodní kluziště. Velmi známé bylo LTC Pardubice, které hrálo pod zámkem, jak jsou nyní tenisové dvorce. Všude byli velmi dobří hráči, ale nedařilo se postoupit. Po spojení se to povedlo. Měli jsme parádní celek, pak jsme se jmenovali Slavia Pardubice.“

A po ní přišlo Dynamo…
„To jsem už končil. Bylo to kvůli zaměstnání, s otcem jsem se dal na živnost – kování dostihových koní.“

Stále se věnujete této krásné práci?
„Už jsem to předal synovi, je mi osmdesát let, mám za sebou i operaci, která dobře dopadla. Sem tam jdu něco pomoci, jinak jsem ale pracoval do pětasedmdesáti let.“

Stále navštěvujete hokejová utkání?
„Rád zajdu! Dnes to je něco jiného, tehdy byla také jiná pravidla. Když dnes ukazují záběry ze Štvanice, tak i já se tomu trochu pousměji. Ale za dané situace byla pravidla taková včetně výstroje. Lední hokej se postupně vyvíjel, dovolily se přihrávky přes modrou a červenou čáru, tím se hra zrychlila. My jsme mohli zarazit u mantinelu pouze ve směru jízdy. Hrálo se technicky a kombinačně.“

Chtěl byste si vůbec zahrát lední hokej dle dnešních pravidel?
„Pokud by to člověk chtěl hrát, tak by se přizpůsobil. Kluci dnes trénují více, i když na druhou stranu jsou zákroky, které se mi fakt nelíbí. A někteří hráči se na to specializují a mají hlavu jen na nošení helmy.“

Na „Pardubácích“ se vždycky stavělo

Jak se vám líbila poslední pardubická sezona, jak jste ji prožíval?
„Byla velmi specifická! Ještě v její polovině jsme s bývalými staršími hráči debatovali o tom, že by se to dotáhlo do finále. Muselo být trochu štěstí jako třeba v sérii s Vítkovicemi. Ale to už ke sportu patří. Jeden má štěstí a druhý smůlu. Jsem rád, že dřina kluků byla zúročena v mistrovský titul.“

Jak vám pochodovaly nervy v závěru sedmého čtvrtfinálového utkání s Vítkovicemi?
„To mi připadalo jak dobře napsaný dramatický scénář k některému filmu. Kdyby to člověk neviděl naživo na ledě, tak by si říkal, že to hezky vymysleli. Bylo to perfektní, to bylo ono! Nejsem člověk, který huláká, ale když je gól, pěsti si ale zatnu rád.“

Určitě jste rád, že mančaft tvoří jádro odchovanců…
„To jsem chtěl říci! Mladí kluci se chytli, to je jedině dobře. Na ‚Pardubácích‘ se vždycky stavělo. Občas byl někde viděn talent v dorostu, tak se vytáhl k nám. V Pardubicích se vždycky hrával technický a poměrně vtipný hokej, to je také dobře.“

Máte v současném týmu oblíbeného hráče?
„V minulé sezoně se mi hodně líbil Petr Koukal, to byl skutečný kapitán! Honza Koláře hrál také skvěle. Dnes je potřeba i trocha tvrdosti, aby se pak tito hráči prosadili.“

Tak to můžete kvitovat návrat Jiřího Vašíčka…
„On je řízný obránce, ale když hrál za Kometu Brno, tak jsem mu upřímně nemohl přijít na jméno… Je fajn, že se vrátil, určitě bude platnou posilou.“

Ale přece jen není vám líto, že se hokej místy mění v gladiátorský sport?
„To jste řekl pěkně, nechci se toho vyloženě chytat. V některých pasážích to nemá s férovým sportem nic společného. To můžeme jít třeba na box. Hráči by měli mít k sobě vzájemnou úctu. Je to jejich řemeslo a živobytí…“

Na klubovém facebooku najdete video v HD kvalitě

Přání Václava Ráliše hokejistům HC ČSOB Pojišťovna Pardubice.